Jak na přímou řeč

Uvozovky neboli uvozovací znaménka můžeme potkat hlavně u přímé řeči, také u doslovných citátů nebo přesných názvů a sem tam i při označování ironických výrazů. Přímá řeč je pak častým pomocníkem při psaní příběhů. Je ale potřeba ji napsat správně 🙂

Pojem přímá řeč označuje doslovný přepis toho, co někdo řekl, zakřičel, zašeptal atd., tedy to, co bychom v rámci komiksu umístili do bubliny. Aby náš psaný rozhovor nepůsobil příliš suše, používáme často uvozovací věty, což je právě ono zašeptal, řekl, zeptal se, apod. Takové věty informují čtenáře o tom, kdo promluvil, na koho a jak to řekl.

Je důležité vědět:

  • přímá řeč začíná vždy uvozovkami dole a velkým písmenem
  • před uvozovkami dole je vždy mezera
  • přímá řeč končí uvozovkami nahoře, za nimiž je mezera
  • pokud přímá řeč končí, tečka/čárka, vykřičník nebo otazník jsou ještě před uvozovkami

Uvozovací věta může být před přímou řečí, za přímou řečí a nebo může být vložena v ní.

Babička požádala: „Hochu, podej mi klobouk.“

„Hochu, podej mi klobouk,“ požádala babička.

„Hochu,“ požádala babička, „podej mi klobouk.“ 

A na těchhle třech větách vlastně vidíme všechno podstatné. Rozebereme to postupně:

I. Uvozovací věta je před přímou řečí.

* přímá řeč vždy začíná uvozovkami dole a velkým písmenem (Babička požádala: „Hochu, podej mi klobouk.“)

* uvozovací větu od přímé řeči odděluje dvojtečka – mezera – uvozovky dole (Babička požádala:_„Hochu, podej mi klobouk.“)

* přímá řeč končí uvozovkami nahoře (Babička požádala: „Hochu, podej mi klobouk.“)

II. Uvozovací věta je za přímou řečí.

* přímá řeč vždy začíná uvozovkami dole a velkým písmenem
(„Hochu, podej mi klobouk,“ požádala babička.)

* místo tečky za větou píšeme čárku – před uvozovkami nahoře
(„Hochu, podej mi klobouk,“ požádala babička.)

* pokud je to otázka nebo zvolání, zůstává otazník nebo vykřičník („Podej mi ten klobouk!“ zavolala babička. nebo „Podáš mi ten klobouk?“ požádala babička.)

* na začátku uvozovací věty píšeme malé písmeno (věta pokračuje) („Hochu, podej mi klobouk,“ požádala babička.)

III. Uvozovací věta je vložena v přímé řeči.

* věta celou dobu pokračuje, takže velké písmeno píšeme pouze na začátku přímé řeči, pak už ne („Hochu,“ požádala babička, „podej mi klobouk.“ )

* ze stejného důvodu je uvozovací věta z obou stran oddělena čárkami („Hochu,“ požádala babička, „podej mi klobouk.“ )

Poznámka na okraj. Někteří autoři rádi používají tzv. nevyslovené myšlenky svých hrdinů. Aby bylo jasnější, o co jde, můžeme text myšlenky vyznačit kurzívou. Pro čárky a velká a malá písmena zde platí stejná pravidla, jako u přímé řeči, jen bez uvozovek:

No to snad ne, pomyslela si.

No to snad ne, jak to jenom zvládnu? pomyslela si.

No to snad ne, pomyslela si, jak to jenom zvládnu?

Drobná rada pro milovníky rozhovorů: pokud každého mluvčího dáte na nový řádek, bude rozhovor mnohem přehlednější a bude jasné, kdo co říká.

„Co to je?“ zeptal se Martin. „No přece moje učebnice!“ „Takovýhle salát?“ zvedl posměšně obočí. „To ti učitelka nedaruje, máš průšvih!“ „Hele, hleď si svýho, jo?“

vs.

„Co to je?“ zeptal se Martin.
„No přece moje učebnice!“
„Takovýhle salát?“ zvedl posměšně obočí. „To ti učitelka nedaruje, máš průšvih!“
„Hele, hleď si svýho, jo?“

Shrnutí na pár chybách na závěr spolu s vysvětlením a správnou variantou:

„ Co to je?“ – první uvozovky neoddělujeme mezerou od následujícího slova > správně: „Co to je?“

„Co to je? “ – před druhými uvozovkami nepíšeme mezeru > správně: „Co to je?“

„Co to je“? – interpunkce na konci věty patří před uvozovky > správně: „Co to je?“

„Co to je?“ Zeptala se mě. – uvozovací věta za přímou řečí začíná malým písmenem > správně: „Co to je?“ zeptala se.

Aktualizovala 25. 6. 2018 Helenia Kukková. Přepracovaný původní článek od Amber Swenové.