Třináct vlajek – 14. kapitola
Tři nečekané změny Bylo vlahé ráno, bledé slunce vykukovalo zpoza bílých mračen, která halila celou oblohu. Studené světlo dopadalo na šedé budovy města Queen´s Harbor. Moře se mírně vlnilo v chuchvalcích mořské pěny. Celé město se rozplývalo v jednu velkou šedobílou skvrnu. Čtvercová pevnost z nepravidelných bloků kamene praskala ve švech. I lidé tu byli šedí a bílí. Jen vojáci stojící po obvodu pevnosti svýtili svými červenými uniformami. Uprostřed šedého plácku uvnitř pevnosti stála dřevěná konstrukce, o niž se opíral muž v černém. Přes černou kápi mu nebylo vidět do tváře. Voják ve vysoké čepici dramaticky bubnoval a dva vojáci přivedli do té záplavy šedé a bílé jednoho hnědého chlapce. Jeho zápěstí a kotníky byly spoutány řetězy. Všude vládlo mrtvolné ticho...
Třináct vlajek – 13. kapitola
Ryba na suchu Do cely škvírami v trupu lodi jemně pronikaly paprsky ranního slunce. Z paluby sem doléhaly rozkazy kapitána a výkřiky: „Země na obzoru!“ Dva chlapci leželi natažení na dřevěné podlaze a pomalu se probírali. „To je v háji!“ vzdychl Tim, když se zády opřel o mříže. „Co?“ promnul si oči Jack. „Zítra budeme viset.“ Tim tento fakt přes noc jaksi přijal. Nebyl z toho zničený, ani toho nelitoval. Prostě to tak bylo. „Ne, ty viset nebudeš!“ To Tima zaskočilo. „Ty zrušíš systém Velkého Kapitána.“ „Cože?“ „Slíbils mi pomoc, slib mi ještě jedno. Když tě odsud dostanu, zrušíš ten systém?“ „Ano.“ Timovi už bylo všechno jedno. Vždyť mu jeden nesplnitelný slib před smrtí nemůže nijak ublížit. „A jak ti mám vlastně říkat, když nejseš Jack? To ti mám říkat…...
Třináct vlajek – 12. kapitola
Jackův příběh „Jmenuji se Jaqueline Remuleová, jsem dcera hraběnky Remuleové. Jak už jsi slyšel, hraběnka Remuleová je neskutečná dobrodinka – zakládá sirotčince, nalezince, nemocnice… a za to ji všichni obdivují a mají rádi. Je to jedna z nejváženějších dam vyšší společnosti. Provdala se velmi mladá za hraběte Remulea, předtím šlechtična nebyla. Hrabě zemřel před mým narozením a hraběnka se tak intenzivně věnovala charitativním činnostem, že na svoje dítě neměla nikdy čas. Od narození jsem měla kojnou a dvě chůvy. Všechny tři moji matku fanaticky zbožňovaly. Snažily se mě naučit šlechtickým způsobům ještě dříve, než jsem se naučila chodit, a zdvořilé konverzaci ještě, než jsem uměla mluvit. Kupovaly mi ošklivé panenky v načančaných šatech a miniaturní čajové...
Třináct vlajek – 11. kapitola
Co skrývá medailonek Caretha byla navzdory svému jménu nejrychlejší loď obchodní společnosti Golden Market. Jejím kapitánem byl sám ředitel společnosti sir Gareth Dooley – blízký přítel královské rodiny a oblíbenec veškeré vyšší společnosti, toho času na cestě domů po velmi výhodném obchodu s jistou východní zemí. Jednoho příjemně větrného odpoledne spatřil ze svého obvyklého místa na přídi černou tečku na vlnách před nimi. Vyňal tedy ze zdobného pouzdra na opasku dlouhý dalekohled, roztáhl jej ještě v delší dalekohled a stáhl svou tvář do grimasy vhodné pro vdáli hledícího sira. „Pane na nebesích!“ zakroutil pak hlavou. Chvíli ještě hleděl do dalekohledu kroutě si kníra, poté se však přesunul doprostřed paluby a klidným, disciplinovaným hlasem prohlásil:...
Třináct vlajek – 9. kapitola
Přísaha Přes noc se Jackovo levé oko vybarvilo fialově. Jack tomu říkal „poslední vzpomínka na Barale“. Dalších pár dní byli všichni muži posilnění a celí žhaví do nějakého toho přepadávání. Bohužel nebylo co. Námořní doprava jako by se úplně zastavila. Jejich kořistí stále zůstávalo deset pytlů rýže a pět truhliček cenností. „To není tak málo!“ utěšovali se mezi sebou piráti. „Za to nám nic neudělá…“ Ale zoufalství v nich rostlo a úplněk se blížil. Zanedlouho nastal čas vyplout k Mystery. Napětí na lodi by se dalo krájet. Nikdo nemluvil, nikdo si ani nepohvizdoval, Dagger připomínala loď duchů. Jack a Tim seděli na Odpočívárně a mlčeli. Ticho prolomil Tim: „Myslíš, že nám něco udělá?“ Jack po dlouhé odmlce přikývl. „Ale nemáme toho tak málo!“ namítl Tim....
Třináct vlajek – 8. kapitola
Baralské tržiště Loď, která okolo poledne zakotvila v Baralském přístavu, byla až nápadně nenápadná. Na palubě nebylo živáčka, na stěžni nevlála žádná vlajka a po obvodu paluby visely pytle. Z paluby byl spuštěn vratký můstek, po němž dva plavčíci tlačili trakař. Nebo spíše: jeden tlačil a druhý se trakaře přidržoval, neboť při každém kroku zakopával o vlastní boty. Jack se pod můstkem vysíleně zastavil. „Jak v tom můžeš chodit?“ vybafl na Tima. „Zvedám nohy…“ opáčil Tim pozoruje vysokou stěnu před nimi. Molo, na němž stáli, totiž končilo vysokou bránou uprostřed hradby desítek domů, nejméně dvě patra vysokých. Tim se chopil trakaře a nechal Jacka, potýkajícího se s obuví, za sebou. Když bránou z masivního železa, střeženou dvěma vojáky, prošel, naskytl se...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
