Třináct vlajek – 19. kapitola

Vrabec v hrsti

Feather čekala na Mystery přesně dva a půl měsíce, ale žádná pirátská loď se neobjevila. Jednoho večera byl Tim opět pozván do kapitánovy kajuty.
„Jen dál, pane Catchere, jen dál!“ vyzval ho kapitán. Tim si okamžitě všiml, že je znepokojený: při zapínání vesty přeskočil jeden knoflíček, paruka mu křivě seděla na hlavě a lžička obíhala jeho šálek dvakrát rychleji než obvykle.
„Posaďte se!“ vybafl muž. „Víte, pane Catchere,“ pokračoval, když se Tim usadil na čalouněné křesílko, „já si potřebuji ověřit… jednu věc. Čekáme tu už dva měsíce a piráti nikde.“ Muž prudce umístil lžičku na podšálek. „Vy jste říkal, že se tu piráti scházejí jednou za měsíc. Je to tak?“
„Ano, pane. Tak jsem to od nich slyšel.“
„Tak jak je možné, že jsme za dva měsíce nenarazili na jediného piráta, kromě těch, co už jsou v cele?“
„To netuším, pane.“
Kapitán Hollow vyskočil na nohy a začal přecházet po místnosti.
„Slíbil jsem si, že je pochytám všechny,“ konstatoval nakonec suše. „Byl jsem blázen!“ Tim už se chystal zdvořilostně protestovat, ale muž ve svém monologu pokračoval. „Byl jsem egoistický nabob! Myslet si, že já s jednou lodí dopadnu celou Třináctku! Nakonec je dobře, že nepřipluli, bylo by po nás… Nemohl jsem se spokojit s vrabcem v hrsti! Navíc s vrabcem, který není nic víc než samotný velitel této pirátské komunity.Vždyť už to, že jsme získali Thunderstorm, je vskutku heroický čin, bereme-li v potaz, jak dlouho už ten muž piráty ovládal, aniž bychom o tom věděli…“ Kapitán se zarazil a pohlédl na Tima s mírným úsměvem. „Říkal jsem vám, že promluvil?“
Tim ohromeně vzhlédl.
„Velký Kapitán promluvil, pane?“
„Ano, vskutku! Taky jsem to nečekal, ale včera v noci zavolal na strážného a zeptal se ho, jestli bude viset.“
Tim upřímně doufal, že to nebylo všechno, co Kapitán řekl.
„Když dostal kladnou odpověď, začal se se strážným bavit jako s přítelem na posezení. Povyprávěl mu snad celý svůj život!“ Kapitán se hrabal v papírech na stole, až jeden z nich vybral. „Když mi to překvapený strážný převyprávěl, dělal jsem si poznámky!“ prohlásil hrdě a zamával Timovi papírem před očima. Tim měl neblahé tušení, že jeho neúspěch kapitána Hollowa poznamenal daleko víc, než si sám připouští. Muž se zatím posadil a začal ze svých poznámek předčítat.
„Jeho jméno je Robert Walter Curling, nedávno oslavil své čtyřicáté šesté narozeniny. Vyrůstal jako sirotek na ulici a pak ve věku dvanácti let utekl k námořnictvu. Tak to začíná pokaždé, nemyslíte, pane Catchere?“ Tim si moc dobře uvědomoval, že tohle byl vlastně i jeho a Jackův případ, ale jen pokýval hlavou. „Po pár letech se z něj stal pirát a po pár dalších letech se z něj stal pirátský vůdce. Jak k tomuto bodu dospěl, sám přesně neví. A pak začal ubohému strážnému vykládat o tom, jak nechal popravit půl posádky jedné pirátské lodi kvůli nějakým pytlům rýže, či o co se to jednalo… Strážný z toho byl dost v šoku, musel si dát doušek Brandy, než mi prozradil ještě pár dalších nepěkných příběhů, které si od toho blázna vyslechl, než jej přišli vystřídat.“ Kapitán Hollow bezděčně žmoulal pramínek své paruky mezi prsty s melancholickým výrazem. „Ten muž své činy ospravedlňuje tvrzením, že neměl nikoho, kdo by ho naučil, co je dobré a co špatné. To by byla poměrně dojemná slova od desetiletého kapesního zlodějíčka, ale slyšet je od čtyřicetiletého kriminálníka poněkud ztrácí své kouzlo. Navíc většinu času v cele tráví tím, že trhá nožky muchám… Opravdu se o něm nedá říct, že by nerad trápil ostatní. Oprátku si zcela jistě zaslouží.“ Kapitán se zadumaně napil čaje. „Myslím, že je čas se vrátit domů!“ prohlásil pak.
„Domů?“ Tim měl za to, že jeho domov je nyní Feather.
„Ano, pane Catchere, domů do Queen´s Harboru.“
Tim sklopil zrak. Představoval si, jak shání ubytování uprostřed toho nehostinného šedivého města. Z toho nekoukalo nic dobrého.
Kapitán naopak vypadal, že přišel ke svým smyslům. Narovnal si paruku na hlavě a překnoflíčkoval si vestu. Pak zvedl hlavu a zhluboka se nadechl: „Jsem si jist, že se vám ve služebním apartmá bude líbit.“
Tim na usmívajícího se kapitána nechápavě pohlédl.
„Ale, pane, vždyť služební apartmá je určeno jen pro námořníky hodnosti poručíka a výše.“
„Ano, to je pravda,“ přitakal kapitán rovnaje papíry na svém stole, „ale vzhledem k tomu, že Thunderstorm musíme také nějak dopravit do Queen´s Harboru, jsem nucen svou posádku rozdělit vejpůl a několik z vás povýšit. Celý náš úspěch v této akci je čistě vaše zásluha. Stanete se podkapitánem Thunderstorm.“ Kapitán si notně usrkl ze šálku a podíval se na Tima. Ten stál jako přikovaný. Jeho život už podruhé nabral nečekaný směr: rovnou vzhůru.
„Děkuji, pane!“ vydechl ještě stále ne zcela přesvědčen o kapitánově zdravém rozumu.

***

Obě lodě z Mystery vypluly následujícího dne za setmění. Tim měl na Thunderstorm vlastní kabinu. Dostal novou pistolku a klobouk. Každý den jedl s kapitánem Thunderstorm, radil se s důstojníky a rozdával některé rozkazy na palubě. Mohl si dělat téměř cokoliv, co se mu zachtělo.

Většinu času trávil v lanoví. Našel si tam místečko, které přejmenoval na Odpočívárnu č.2, a kam utíkal, kdykoliv mohl. Pořád ještě nemohl uvěřit, že je z něj podkapitán. Už praporčík mu přišel jako sen, ale podkapitán! Podle kapitána Hollowa navíc nejmladší podkapitán všech dob.
Ale pořád tu bylo něco, co mu vadilo. Nejednalo se o zodpovědnost nebo jeho vysokou funkci, ale celková formálnost vládnoucí mezi námořníky… Svoboda mu chyběla. Svoboda a nebezpečí. Ano, mohl si dělat, co se mu zachtělo, ale pirátská nezkrotnost to nebyla. Chápal Jacka čím dál víc.
Jakého Jacka? Jmenuje se Jaqueline! mihlo se mu hlavou. Jaqueline… Co s ní asi je? Vlastně jsme na tom oba stejně – oba máme velmi vysoké postavení a ani jeden z nás není svobodný.
Tim si představil dům Remuleových a zakroutil hlavou.
Kdepak, ona to má daleko horší – ona je na suchu…

***

A dny plynuly stejně jako voda pod kýlem Feather, která se pomalu a jistě blížila ke Queen´s Harboru, k té jednolité šedi města a jeho nabubřelých obyvatel, k místu, kde jména a tituly vládnou nad spravedlností, k mlhavé budoucnosti plné porcelánových šálků, řetízkových hodinek, vycházkových holí a předstírání dobrých manýrů.
Tim v průběhu plavby potlačoval svůj stesk po pirátství natolik, že na něj začínal zapomínat. Začal si na strojenost podkapitánského života zvykat a začalo se mu to dokonce i zamlouvat. Uvažoval o své budoucnosti a shledal, že nemusí být vůbec špatná. Začal se na ni těšit. A pak dorazili.
Do Queen´s Harboru připluli jedenáctého dne toho měsíce – přesně dva dny před popravou.