Třináct vlajek – 20. kapitola

Den popravy

Pevnost praskala ve švech už půl hodiny před popravou. Dav se mačkal okolo šibenice a vyhlížel svůj zdroj zábavy. Byl to klasický Queen´s Harborský šedivý den. Mračna se stahovala nad městem, zatímco nad mořem vykukovaly kousky modré oblohy, mírný vítr tvořil vlnky v obou městských přístavech: v Novém přístavu se na nich pohupovalo půl tuctu lodí královského námořnictva, ve Starém přístavu kotvila jen jedna jediná loď – loď s dvěma klikatými blesky na vlajce.

Tim stál před vchodem do pevnosti a pozoroval dovnitř proudící smetánku.
Člověk by si pomyslel, že pár otrhaných pirátů nikoho nezajímá…, pomyslel si. Ale opak je pravdou!
Před pevnost přijel kočár a z něj vystoupila povědomá žena v temnězelené róbě.
Ááá, už jsem se bál, že si to paní hraběnka nechá ujít! Ani nápad, už je tu!
Hraběnka Remuleová však stála u dvířek kočáru a očividně na něco čekala.
„No tak! Za chvíli to začne!“ sykla dovnitř, načež z kočáru vylétlo světležluté paraplíčko. A po paraplíčku se z vozidla doslova vyhrabala dívka v nabíraných světležlutých šatech. Na pevně spoutaném drdolu měla nasazený žlutý klobouk, její silně opálenou tvář se někdo marně pokoušel napudrovat doběla (což dokazovaly světlé mapy na čele a nose), kolem krku se jí na černém provázku houpal zlatý medailonek a v ruce držela pár střevíčků. Nebylo pochyb o tom, koho to Tim právě vidí před sebou.
„Obuj se, zvedni si paraplíčko a pojď!“ přikázala matka Jaqueline. Dívka zvedla obočí a s odporem pohlédla na střevíčky.
„Tohle si na nohy nedám ani za nic!“ zaprotestovala hlasitě.
„To ty jsi chtěla na popravu, tak se obuj a nedělej cavyky! Taky můžeš jet zpátky domů!“ Dívka vrhla na matku vražedný pohled a neochotně se obula. Shýbla se pro paraplíčko, otevřela jej a po zemi jej dotáhla až ke vstupu do pevnosti. Ušklíbla se na dva vojáky v červené uniformě a vklopýtala dovnitř. Hraběnka Remuleová si hluboce povzdechla a svou dceru následovala.

Timovi chvíli trvalo, než se z právě zhlédnuté scény vzpamatoval, ale po chvíli taktéž vstoupil do pevnosti. Našel si nenápadné místečko s dobrým výhledem po okolosedících. Ozvaly se rány na buben. Dav ztichl. Skupina červených vojáků přivedla řadu spoutaných pirátů. Voják ve vysoké čepici postupně četl jejich jména, jak jeden po druhém vystupovali na šibenici. Poté, co všichni do jednoho propadli dírou v prkenné ploše pod šibenicí, byli zuti, naloženi na vůz a odvezeni do neznáma.

Dav mlčky čekal na zlatý hřeb popravy. A pak za zvuků bubnu dva vojáci v červené uniformě přivedli muže v tmavošedém kabátě. Jeho dlouhé urousané vlasy mu visely v tenkých pramíncích okolo vystouplých lícních kostí a jeho studené šedé oči se upíraly do davu. Přihlížející zatajili dech. Všichni s nedočkavostí očekávali smrt muže, který si říkal Velký Kapitán a který léta terorizoval všech sedm moří.
Vojáci vystrčili odsouzeného na vyvýšenou plochu pod šibenicí a přistoupil k němu kat. Voják ve vysoké čepici začal slavnostním hlasem odříkávat:
„Roberte Waltere Curlingu…“
Kat muži přetáhl oprátku přes hlavu.
„… byl jsi odsouzen spravedlivým soudem lidu a zákona…“
Kat smyčku utáhl.
„… ze zločinu pirátství…“
Odsouzencův výraz zjihl a v očích se mu mihl strach.
„… ke smrti oběšením!“
Muž udělal krok vpřed na propadliště. Bubeník spustil virbl. Kat sevřel v ruce páku.
A odněkud se ozval výstřel. Odsouzenému se kalhoty na pravém koleni zabarvily rudě a on poklesl. Davem se k šibenici řítilo něco světle žlutého. Vzápětí se ozval další výstřel a druhé koleno odsouzeného se zalilo krví. Muž visel na oprátce a lapal po dechu. Na prkennou plochu před něj se vyšvihla bosá dívka ve světležlutých šatech. Její kaštanové lokny jí volně visely kolem tváře a ona přiložila revolver pirátovi ke spánku.
„Za Adama!“ zašeptala a odsouzenému se v očích zatřepotal výraz hrůzného pochopení. Pak dívka zmáčkla spoušť.

Třetí výstřel jako by probudil přihlížející k životu. V pevnosti zavládla panika. Všichni se škrábali na šibenici za dívkou, tlačili se na ostatní přihlížející, skákali si po hlavách. Kat celý zmatený zatáhl za páku a dívka se před zraky všech propadla někam dolů do chumlu rozlícených přihlížejících, kterým právě zkazila jejich nejmilejší zábavu. Přesněji řečeno ji provrtala třemi kulkami. Tim se spolu s davem dal do pohybu. Pokoušel se probojovávat k východu, ale dav jej nekompromisně tlačil k šibenici.

Po chvíli se dívka objevila u východu z pevnosti. Dvojice strážných ji okamžitě popadla za její nadýchané rukávy a drželi ji na místě. Dav u šibenice zkameněl a čekal, co se bude dít. Nemuseli čekat dlouho. Dívka odněkud vyňala nůž a vrazila si ho do prsou. Dav zalapal po dechu. Dívka trhla nožem směrem dolů a vzápětí dva strážní drželi v rukou jen její rozřezané šaty. Dívka zmizela.

Tim se vzpamatoval z ošklivého šoku a prorval se davem k východu. Vystřelil z pevnosti následován skupinkou vojáků. Plácek před pevností byl prázdný. Tim se zmateně rozhlédl a koutkem oka zaznamenal postavu v chlapeckých šatech, jak mizí za rohem. Rozběhl se za ní. Zanedlouho postavu spatřil před sebou. Dlouhé vlasy za ní vlály a bosá chodidla pleskala o dláždění. Měla slušný náskok. Probíhala úzkými uličkami, často měnila směr a snažila se své pronásledovatele zmást. Po chvíli však bylo jasné, kam míří.

Dívka vyběhla na prázdné prostranství před Starým přístavem. Přímo před ní vybíhalo do moře dlouhé molo, na jehož konci byla uvázaná pirátská loď. Paluba byla opuštěná až na postaršího kormidelníka lelkujícího na zádi. Dívka molo v mžiku přeběhla a lanem se na loď zhoupla. Přiložila starci pistoli k uchu a procedila mezi zuby: „Vyplouváme!“
„Jejda, slečínko, to je teda vzrůšo!“ vypískl stařík nadšeně. „Jojo, už vyplouváme!“ A jal se odvazovat loď od mola. Už zbývalo odvázat jen poslední provaz, když se do přístavu vřítil Tim. Vojáci za ním trochu zaostávali. Dívka v chlapeckém oblečení se snažila přeřezat provaz vedoucí k molu nožíkem. Zahlédla Tima. Ten přeběhl molo a namířil hlaveň své nové pistolky dívce na hruď. Vojáci se zastavili.
„Výborně, mladý pane!“ volali. „Podařilo se vám dopadnout zločince!“
Dívka si odfrkla, ale zvedla ruce do vzduchu. Vypadalo to spíš provokativně než jako důkaz rezignace.
Tim na ni zíral s prstem na spoušti. Prohlížel si její tvář do nejmenších detailů. Bílé stopy pudru na čele, kdysi husté obočí nyní zmasakrované do dvou tenkých obloučků, temně hnědé oči s nenávistným výrazem, trošku široký nos a pod ním pravidelně vykrojené rty. Tim bojoval sám se sebou. Zoufale pátral ve tváři Jaqueline po zbytcích tváře Jacka.

A vtom se mračna protrhla a slunce ozářilo dívčinu tvář. Zvedl se vítr a táhnul loď od mola. Lano držící ji u břehu se napínalo. Každou chvíli hrozilo, že se roztrhne. A dívčin levý koutek vylétl vzhůru.
Tim hleděl do tváře Jacka. Po Jaqueline ani stopy. Chytil se provazu a vzápětí jej přestřelil. Než se na něm zhoupl na palubu Thunderstorm, ještě stihl posměšně zasalutovat vyjeveným vojákům. Thunderstorm se rychle vzdalovala od břehu hnána dobrým větrem. Tim se rozhlédl po palubě a pátral po Jackovi. Pak s úsměvem zvedl obličej do lanoví. Skopl boty a následoval Jacka vzhůru.

Dohnal jej až ve strážním koši. Oba se opřeli o zábradlí a pozorovali modrý obzor před nimi. Jack zalovil v kapse a vytáhl smotaný černý šátek, který si vzápětí uvázal kolem čela. A pak jeho obličej rozzářil úsměv. Žádný vytažený koutek, žádný úšklebek, ale opravdový úsměv s oběma koutky vzhůru a vyceněnými zuby.
Tim tento nadpřirozený jev chvíli pozoroval a pak se s pohledem upřeným na širé moře před nimi zeptal:
„A co bude dál?“
Jack se na něj otočil, změřil pohledem jeho uniformu, pak pohlédl na černou vlajku třepotající se nad nimi. Založil si ruce a zvedl jeden koutek.
„Kdo ví!“