Třináct vlajek – 17. kapitola

Tajemství Velkého Kapitána

Tu noc Tim nemohl usnout. Převaloval se ve své houpací síti a snažil se vyprázdnit si hlavu.
Všechno jsem pokazil! pomyslel si. Kvůli mně budou všichni piráti viset! Ty už nepůjde zachránit jako Jacka. A navíc, Jacka jsem možná zachránil, ale teď je nešťastný, takže to jsem taky pokazil. Ale co jsem měl dělat? Nechat ho oběsit?
Tim vystrčil nohu ze sítě a palcem se odrážel od podlahy.
Slib jsem splnil, Velký Kapitán je v cele a bude popraven. Jeho systém jsem tedy zrušil, ale k čemu to je, když se do cely dostanou i všichni ostatní piráti… Co jsem pokazil, to musím napravit, jinak ten slib nikdy pořádně nesplním!
To bylo hotové rozhodnutí. To byl začátek. Teď se však nabízela jedna zásadní otázka:
Ale jak?
Jak informovat dvanáct pirátských lodí, které se plaví bůhvíkde, o změně zaběhlého systému?
Tim pevně zavřel oči a snažil se přehrát si celý svůj pobyt mezi piráty. Hledal nějakou drobnost, která by mu pomohla.
Něco nepatrného a přesto důležitého. Něco, jako když jsem zjistil, že si Jack před plaváním sundává medailonek, což mi tehdy mohlo napovědět, že nechce, aby mu promokl, protože uvnitř je papírek s obrázkem. Mysli, Time, mysli! Vzpomeň si na ty nevysvětlitelné drobnosti! Jak říká Jack: Všechno má svoje tajemství!

A tehdy se mu hlavou mihlo několik rádoby náhodných obrázků: osm prázdných lahví na Anthonyho stole, Velký Kapitán vystupující jen tak odnikud na vyvýšeninu v Mystery, Anthony házející dopis v lahvi do moře a jeho slova: „Tento dopis se brzy dostane na palubu Thunderstorm.“
Tim se pokusil posadit, ale síť se zhoupla a on se opět svalil na záda.
No jistě! Kapitán se svými zvědy komunikoval! Psali si dopisy!

A opět tu byla ta otázka:
Ale jak?
Jak si mohli psát dopisy v lahvi? Jak mohli vědět, že se dopis dostane tam, kam má? Musí tu být nějaký komunikační systém!
Ale kde?
To netuším, ale někde tu bude řešení té záhady a já ho najdu!

***

Následujícího rána se Tim vzbudil velmi brzo. Navlékl na sebe uniformu, vybavil se pistolkou a vylezl na palubu. Podle zažehnutých pochodní hádal, že se ještě nerozednilo. Usmál se na námořníka držícího hlídku a vlezl do tunelu vedoucího do druhé jeskyně. Opravdu to byla úzká chodba. Tim musel nepatrně sklonit hlavu, aby jí prošel. Pokoušel se v okolní tmě sledovat skalnaté stěny. Pátral po čemkoliv, co by mu mohlo jakkoliv pomoct.

Cesta klesala pořád hlouběji, až Tim začal mít pocit, že už se musí nacházet na úrovni mořského dna, ne-li níž. Pak začala cesta prudce stoupat. Zanedlouho Tim vystrčil hlavu na Ostrově v ostrově. Zklamaně se vydal na cestu zpět. Klopýtal šerem a opět přejížděl očima po stěnách, jestli mu náhodou něco neuniklo.
Těsně před tím, než se cesta začala znovu zvedat, Tim zavadil špičkou boty o jakousi nerovnost na zemi a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Rychle se zvedl a jal se onu nerovnost prozkoumávat. Ale ve tmě nic neviděl. Když se po chvíli vrátil s pochodní v ruce, zjistil, že zakopl o plochou, kamennou desku ležící na zemi. Tak dokonale splývala s kameny okolo, že nezakopnout o ni, Tim by si v životě nevšiml, že slouží jako padací dvířka. Tim desku hravě nadzvedl levou rukou, ale než stačil nad její nepatrnou tíhou užasnout, přihnal se slaný závan a jeho pochodeň zhasla.
„Čert aby to spral!“ povzdechl si Tim, načež do černé díry pod sebou seskočil.

K jeho milému překvapení po chvíli dopadl naprosto bezpečně asi tři metry pod úroveň tajné chodby. Rozhlédl se. Před ním se stáčela prostorná chodba, její stěny byly hladké a v dáli osvětlené zlatavou září. Tim si všiml, že za jeho zády je o stěnu opřený žebřík, a vynadal si, že jej nespatřil dřív. Vylezl opět nahoru do chodby a co nejlépe za sebou přikryl tajný vchod kamennou deskou. Pak se vydal za zlatým světlem. Cesta se dvakrát nebo třikrát prudce zatočila, až Tim ztratil představu o směru, kterým se ubírá. Zlaté světlo sílilo s každým krokem.

A za příští zatáčkou chodba vyústila do místa tak nádherného, že to Timovi vzalo dech. Před ním se otevírala jeskyně beze stropu, která jakoby byla součástí jiného světa. Sytě tyrkysová voda se přelévala přes ploché kameny ocelově šedé barvy, oddělující jednotlivá jezírka. Tim se nad jedno z nich naklonil, aby zjistil, jak mohou být hluboká, a oslnil jej zlatý záblesk. Na dně jezírka se v krvavé záři vycházejícího slunce leskly hromady zlatých mincí. Tim zalapal po dechu.

Tak tady je všechna ta ztracená kořist!

Najednou se odněkud ozvalo šplouchnutí. Tim se za zvukem prudce otočil a stihl zaznamenat nepatrný stín těsně pod hladinou. Podvědomě sáhl po pistolce. Další šplouchnutí na druhé straně jeskyně. Tim se po hladkých kamenných útvarech vydal k místu, kde zvuk zaslechl. Došel až na kraj jeskyně a zadíval se do jezírka. Zlato na dně kryl stín skalnaté stěny. Tim si všiml, že voda vymlela pod stěnou díru vedoucí mimo jeskyni.
A vtom Tim zahlédl ve stínu pod hladinou tvář. Byla to nejkrásnější tvář, kterou v životě viděl. Štíhlá, uprostřed proťatá rovným nosem se špičkou mírně zvednutou, plné rty, pevná brada a zpod dlouhých řas na Tima hleděl pár světlých, mírně zešikmených očí. To vše bylo lemované prameny kaštanových vlasů ve vodě se pomalu vznášejících okolo tváře. Dívka se ani nehnula. Vznášela se ve vodě nad zlatem, její dlouhé vlasy halily její tělo, takže z ní nebylo vidět více než obličej. Tim si všiml, že na některé prameny vlasů má navlečené zlaté prsteny.

Klekl si blíže k hladině a natáhl k dívce ruku. Vtom však dívka vystřelila z vody následována třemi dalšími a strhla Tima do jezírka. Tim se snažil dívky setřást, ale čtyři páry rukou s průhlednými blankami mezi prsty jej pevně svíraly. Okolo nohou se mu omotaly šupinaté ploutve a stahovaly jej hlouběji a hlouběji. Tim se pokoušel dosáhnout na pistolku, ale prsty se mu ztrácely ve spleti dlouhých pramenů vlasů. Jedním prstem zavadil o hlaveň. Natáhl ruku přes zmítající se těla okolo něj a…

Mám ji!

Tim namířil na první dívku a zmáčkl spoušť. Pistolka vydala tlumené „cvak“ a Tim si s hrůzou uvědomil, že ve vodě nevystřelí. Byl ztracen. Dívky jej držely u dna a hladina nad ním vypadala vzdálená a neskutečná. Tim pod sebou ucítil jednotlivé mince. Všechno to bylo tak krásné! Snová hladina nad ním, tyrkysová světélka vrhaná sluncem někde nahoře v jiném světě, čtyři nádherné dívky s lesklými rybími ocasy a zlato všude kolem. A Tima ta krása nutila k nádechu, který by mu umožnil tu zůstat navěky. Pustil pistolku. Ta se ve vodě chvíli otáčela, slunce se párkrát odrazilo od její zlatem vykládané hlavně a pak začala klesat ke dnu.
Dívky se za zlatými odlesky otočily. Když spatřily zbraň vykládanou drahými kovy, pustily Tima a začaly pistolku zkoumat. Tim se z posledních sil odrazil ode dna. Vytáhl se z jezírka a rozkašlal se. Když se znovu zadíval do jezírka, zalapal po dechu. Ve vodě se vznášela ne jedna, ne čtyři, ale rovný tucet dívek, jedna krásnější než druhá. Tim se rozhlédl po jeskyni a zjistil, že z každého jezírka na něj hledí nejméně čtyřiadvacet mírně sešikmených očí. Ale tentokrát se všechny dívky usmívaly.

Tim se postavil a pořádně si sirény prohlédl. Všechny měly kůži tak světlou, že vypadala, jako by se na slunci stříbrně leskla, všechny měly dlouhé vlasy všech odstínů, od havraní černi až po barvu bílého zlata, které jim kryly celý trup, všechny měly světlé, mírně zešikmené oči, všechny měly silné šupinaté ocasy zakončené širokou ploutví… a všechny byly ověšeny zlatem, stříbrem a drahým kamením. Ve vlasech se jim leskly prsteny, tiáry, ozdobné spony, na rukou měly navlečené masivní náramky, kolem krků zlaté obroučky a náhrdelníky a okolo ocasů měly omotané řetízky, na nichž se houpaly vpletené náušnice, medailonky, hodinky… Až z toho pohledu přecházely oči. A dívky se na Tima dál usmívaly.

Náhle se odněkud zvenčí ozval podivný skřek. Sirény se za tím zvukem otočily a pár jich odplavalo pryč z jeskyně dírou ve stěně. Vrátily se podpírajíce jednu sirénu, která byla očividně na pokraji sil. Položily ji na ploché kameny vedle Tima. Dívka měla rudé vlasy a medové oči. Těžce dýchala a křečovitě škubala ocasem. Tehdy si Tim všiml, že mezi spletí řetízků a hodinek na ocase má zamotanou zašpuntovanou lahev. Vyprostil ji tedy, vytáhl z ní ruličku papíru a četl.

Problémy se zásobami,
posádka má hlad, Rebelant č.1
se snaží přesvědčit ostatní,
aby si příští kořist nechali pro sebe.

Podepsáno číslicí jedenáct. Tim si v hlavě přezpíval Píseň třinácti. Jedenáctá je Firefly. Tim se otočil k sirénám.
„Rozumíte mi?“ Přímo před Timem se z vody vynořila dívka s diamanty vykládanou čelenkou a přikývla.
„Takže Velký Kapitán posílal dopisy v lahvích po vás?“
Dívka opět přikývla a otočila hlavu k protější stěně jeskyně, kde Tim ve stínu rozeznal hromádku prázdných lahví, několik ruliček papíru a psací potřeby.

Zanedlouho měl Tim sepsaných dvanáct na vlas stejných dopisů. Strčil jednotlivé ruličky do lahví a těmi pak vybavil dvanáct sirén.
„Doneste to všem dvanácti lodím Třináctky. Ale pozor! Nesmíte to předat těm mužům, kterým vždy předáváte dopisy. Musí to najít někdo jiný, rozumíte?“
Dívka s diamantovou čelenkou otevřela ústa, odhalila řadu malých ostrých zoubků a vydala podivný smích podobající se delfínímu klapání. Ostatní se přidaly. Pak dvanáct sirén opustilo jeskyni a ostatní zmizely v jezírcích.