Třináct vlajek – 13. kapitola

Ryba na suchu

Do cely škvírami v trupu lodi jemně pronikaly paprsky ranního slunce. Z paluby sem doléhaly rozkazy kapitána a výkřiky: „Země na obzoru!“ Dva chlapci leželi natažení na dřevěné podlaze a pomalu se probírali.
„To je v háji!“ vzdychl Tim, když se zády opřel o mříže.
„Co?“ promnul si oči Jack.
„Zítra budeme viset.“ Tim tento fakt přes noc jaksi přijal. Nebyl z toho zničený, ani toho nelitoval. Prostě to tak bylo.
„Ne, ty viset nebudeš!“ To Tima zaskočilo. „Ty zrušíš systém Velkého Kapitána.“
„Cože?“
„Slíbils mi pomoc, slib mi ještě jedno. Když tě odsud dostanu, zrušíš ten systém?“
„Ano.“ Timovi už bylo všechno jedno. Vždyť mu jeden nesplnitelný slib před smrtí nemůže nijak ublížit. „A jak ti mám vlastně říkat, když nejseš Jack? To ti mám říkat… Jaqueline?“
„Opovaž se!“ vykulil Jack oči. „Nejsem žádná Jaqueline, jsem Jack!“
„Ale stejně je to divný, říkat ti Jack, když seš holka! Všechno je to teď divný, když seš holka…“ Tim se do věty zamotal. Jack si povzdechl.
„Udělej mi laskavost a předstírej, že nic z toho nevíš! Život holky je něco neskutečně otravného.“
„Ale, Jaquelin-“
„PRO TEBE JSEM JACK!“
Do cely vstoupil důstojník.
„Dobré ráno, mořští vlci! Blížíme se k přístavu, takže je na čase, abyste se rozhodli, jestli o hraběnce něco víte, nebo ne.“
Jack se zvedl na nohy a přešel k mřížím. Nasadil kajícný výraz.
„Dobře, ukrad jsem ten medailonek,“ prohlásil se sklopeným zrakem. „Jsem pirát už odmalička! Když bystemě řízli, zjistíte, že mám ze samýho hřešení krev černou jak saze. Šibenici si jen zasloužím.“ Pak zvedl oči k důstojníkovi a rukou mávl Timovým směrem. „Ale tenhle s tím nemá nic společnýho. Zajali jsme ho na našem posledním plenícím tažení, byl to plavčík na nějaké obchodní bárce. Jestli mám před smrtí možnost učinit poslední dobrý skutek, žádám vás, abyste ho nechali jít!“ Ironie by se z Jackova proslovu dala přímo ždímat, ale důstojník předstíral, že si toho nevšiml.
„Jak mám vědět, že mi nelžeš?“ zvedl obočí.
„To vědět nemůžete!“ pokrčil Jack rameny. „Ale přece byste nenechal oběsit sotva třináctiletýho kluka, co jen toužil po troše dobrodružství na moři?“ Tim otevřel pusu při záměně jeho věku, ale po chvíli ji zase zavřel.
„A proč se ho tedy zastává hanebný pirát tvého formátu?“ nadzvedl důstojník obočí.
„Mám smysl pro spravedlnost!“ zvedl Jack levý koutek a Timovi bylo jasné, že tohle není žádná hraběcí dcera. Tohle byl pirát od kosti.
„Spravedlnost nech na nás!“ prohlásil důstojník přísně a Jack se ušklíbl.
„Ale já myslím opravdovou spravedlnost, ne vaše zákony.“ To důstojníka pobavilo.
„Jsi troufalý chlapík,“ zasmál se. „možná, že to tvému kamarádíčkovi zachrání krk. Přece jen bych nerad pověsil nevinného… Dobrá, na pevnině může jít!“
„A do jakého přístavu vlastně plujeme?“
„Queen´s Harbor!“ křikl důstojník na odchodu. Jack zaklel tak jadrně, že se i ze sirotčince vycvičený Tim začervenal. Vzápětí se Jack divoce rozesmál.
„Tak my plujeme do Queen´s Harboru!“ vyrážel mezi chechotem. Tim s radostí shledal, že už zase mluví hrdelně – tohle byl provokatér Jack, kterého znal. „Já se tam narodil, já tam i natáhnu bačkory! Možná, že na popravu přijde i moje drahá máti! To je ironie!“ Pak se trochu uklidnil a křivě se na Tima usmál. „Já říkal, že tě z toho dostanu!“
A v tu chvíli to Timovi všechno došlo. Nezemře, pustí ho. Radost mu zaplavovala mysl jako slaná voda. V kompletní radosti mu však něco bránilo – malý ostrůvek, na který se voda nedostala. Jack.
Přece ho nemůžu nechat popravit! Pohlédl do jeho šklebící se tváře. Nebyl v ní ani náznak strachu, zlosti nebo zoufalství. Vypadal šťastně a trochu dychtivě. Skoro to vypadalo, že se na popravu těší.
„Ale co ty?“ vyhrkl Tim.
„Já budu viset!“ prohlásil Jack hrdě.
„Ale to nejde!“
„Ale jde!“
„Ale…“ Tima popadalo zoufalství. „Musím tě z toho nějak dostat!“
„Ty budeš mít jiný věci na práci: rušení tyranie, pamatuješ?“
V tu chvíli do místnosti vpadli dva hromotluci a nevybíravým způsobem vyvedli chlapce z cely. Caretha už kotvila v přístavu a na mole stál zamřížovaný vůz. Námořníci k němu Tima s Jackem táhli.
„Moment!“ To byl důstojník. „Pusťte toho blonďatého, nic neprovedl.“ Hromotluk do Tima naposledy pořádně strčil a pak se vrátil na palubu pro nějakou bednu. Tim stál jako přikovaný a zoufale sledoval, jak Jacka vsazují do klece na voze. Jack se smál. Když za ním klec zavřeli, podíval se na Tima a s jedním koutkem zvednutým na něj křikl:
„Nezapomeň, cos mi slíbil!“ Pak Timovi zasalutoval a vůz se dal do pohybu. Tim jej pozoroval, dokud nezmizel mezi domy. Na rameno mu dopadla něčí ruka.
„Tvého kamaráda je mi líto,“ řekl důstojník, „ale vyhrál pro tebe svobodu. Tak běž a pořádně si ji užij!“ Tim na důstojníka pohlédl… a zahlédl černou šňůrku vykukující z jeho kapsy.
„Já… vlastně,“ blekotal Tim, „jsem vám chtěl poděkovat!“ Popadl důstojníkovu pravici a začal s ní vehementně třást. Druhou rukou popadl černý provázek a zatáhl za něj. Medailonek rychle schoval v dlani a přestal s důstojníkem cloumat. Otočil se na patě a zmizel ve městě.

Zastavil se v jakési úzké uličce, kde se opřel o špinavou zeď.
Mysli Time, mysli! Máš dvě věci, co musíš vymyslet: jak zastavit Velkého Kapitána a jak zachránit Jacka před šibenicí. To druhý víc spěchá, takže tím začneme. Tak teda co s tím? Jacka odvezli nejspíš někam do vězení. Odtamtud ho vysvobozovat nebudu – nejsem takovej blázen jako on… K šípku, hraběnka v nesnázích! V životě by mě nenapadlo, že budu zachraňovat nějakou hraběnku! … Moment!
V hlavě mu zazněl hlas kapitána Carethy: „Jsem si jist, že za sebemenší informaci o osudu své dcery by byla hraběnka ochotna sjednat pro vás milost…“
„Hraběnka Remuleová!“ zašeptal Tim a to jméno si opakoval celý den až do setmění.

***

Queen´s Harbor bylo největší město, které Tim kdy navštívil. Bylo skoro tak velké jako Kingsport, Umberta a Barale dohromady. Zaznamenal, že v tak velkém městě je všeho hodně, a hlavně, že je od všeho více druhů. V Kingsportu byl jen jeden druh ulic – špinavé a úzké. Tady byly ulice široké, osvětlené, nevydlážděné, ulice, po nichž jezdí povozy, ulice, které stoupaly, klesaly, a ulice, kterýmy se bál jít. V Barale byl jeden druh domů – úzké a vysoké. Tady byly domy velké, malé, na rozpadnutí, z vyhlazeného kamene, s obchůdky v přízemí, s francouzskými okny, se zahradami, z cihel, dřeva, kamení, se zdobnými fasádami… A hlavně tu bylo tolik různých druhů lidí, které Tim míjel na různých ulicích. Pokusil se několika bohatě vypadajících dam zeptat na hraběnku Remuleovou, ale většinou si jej nevšímaly a jen kolem něj prošly.
Bez plánu bloudil městem až do setmění. Hlava jako by mu zůstala na Dagger, kde jí Anthony zakázal myslet – na nic nepřišla. A Tim byl čím dál zoufalejší. Jednou nebo dvakrát se zastavil u ozdobné fontány ve středu města, aby se napil, a pak se vrátil k bloudění.

Po setmění stanul před branou obrovské budovy, která se táhla po jedné straně celé ulice. Zkroutil se na jejím prahu a pokoušel se načerpat energii. Točil medailonkem mezi prsty, pak jej otevřel. Na víčku bylo ozdobným písmem vyryto Jackovo pravé jméno, pod ním neuměle naškrábáno velké A a velké V. Pak pohlédl na tuhou vyvedený obrázek. Na Tima z něj hleděl chlapec s milým úsměvem, černýma očima a světlými vlasy, které mu poklidně spadaly k ramenům.
„Ach jo, Adame,“ zasípal Tim, „nesmíme dovolit, aby Jaqueline skončila na šibeni-“
Jeho slova však přehlušila brána, která se s hlasitým skřípotem otevřela a udeřila do Timova vyčerpaného těla.
„Propáníčka!“ vyjekla jeptiška, která z brány vyšla. „Co tu děláš, chlapče? Ty jsi nemocen?“
„Cože?“ vypískl Tim a mnul si naražené koleno. „Ne, já jsem zdravej!“
„Tak co děláš na prahu nemocnice svaté Kateřiny?“
Nemocnice! blesklo Timovi hlavou.
„Já se ztratil,“ začal opatrně. „Víte, možná byste mi mohla pomoct.“
„A copak hledáš?“ usmála se jeptiška.
„Hledám dům hraběnky Remuleové, mám pro ni informace o její ztracené dceři.“
Jeptiška se rozzářila jako sluníčko. „Bůh ti žehnej, chlapče, snad přinášíš dobré zprávy! Naše dobrodinka po slečně Jaqueline marně pátrá už čtyři roky. Založila tuto nemocnici, víš? Dobře ji znám, ztráta dcery ji velmi zasáhla.“
A jeptiška Timovi ukázala, kudy se dostat k Jackovu domovu. Tim jí moc poděkoval, sebral zbytky sil a vydal se na poslední cestu.

Dům byl daleko od středu města, na kopci obklopeném lesy. Cesta neúprosně stoupala a Tim se po ní pokoušel vytrvale postupovat vpřed. Už jen automaticky kladl jednu nohu před druhou. Hlavou se mu honily události posledních dní. Viděl Anthonyho ledové oči, cítil pistoli u spánku, pak studenou vodu obklopující jej ze všech stran, provazy na zápěstích, provázek prokluzující mezi prsty, sud pod sebou, pak se mu vrátila vidina svačiny s kapitánem Carethy, pak mříže, jednotlivá slova Jackova vyprávění a Jack mizící v zamřížovaném voze.
Náhle mu hlavou probleskl obrázek oprátky a Tim se leknutím trochu vzpamatoval. Stál před obrovskou bílou vilou. Doploužil se ke dveřím, popadl mohutné mosazné klepadlo a praštil jím o dveře co nejsilněji, jak mohl. Po několika minutách úmorného ticha mu otevřel rozespalý majordomus v dlouhé noční košili. Tim mu ještě stihl vtisknout do ruky medailonek, než se ho třídenní hlad zmocnil a on se skácel k zemi.