Třináct vlajek – 12. kapitola
Jackův příběh
„Jmenuji se Jaqueline Remuleová, jsem dcera hraběnky Remuleové. Jak už jsi slyšel, hraběnka Remuleová je neskutečná dobrodinka – zakládá sirotčince, nalezince, nemocnice… a za to ji všichni obdivují a mají rádi. Je to jedna z nejváženějších dam vyšší společnosti. Provdala se velmi mladá za hraběte Remulea, předtím šlechtična nebyla. Hrabě zemřel před mým narozením a hraběnka se tak intenzivně věnovala charitativním činnostem, že na svoje dítě neměla nikdy čas.
Od narození jsem měla kojnou a dvě chůvy. Všechny tři moji matku fanaticky zbožňovaly. Snažily se mě naučit šlechtickým způsobům ještě dříve, než jsem se naučila chodit, a zdvořilé konverzaci ještě, než jsem uměla mluvit. Kupovaly mi ošklivé panenky v načančaných šatech a miniaturní čajové sady. Celé moje dětství bylo jeden velký výcvik. Svou matku jsem přitom vídala jen o nedělích, kdy jsme spolu jely kočárem do kostela. Tam jsme hodinu či dvě bez hnutí seděly a pak jsme zase jely domů, kde mě opět nechala napospas těm třem harpyjím.
Postupem času kojná odešla a nahradil ji kantor. Výcvik nabral nových rozměrů – musela jsem se učit číst, psát, počty, historii, tanec a hudbu. Byly to nejhorší dny mého života. Ale to jsem si tehdy neuvědomovala, neboť jsem nic jiného nikdy nepoznala. Dělala jsem, co se mi řekne, aniž bych věděla proč. Nechala jsem je, ať mě opracovávají k obrazu svému, aniž bych věděla, kdo vlastně jsem. Vymývárna mozku! A pak se v té slepé temnotě objevil plamínek:
Pokaždé, když byla v pevnosti nějaká slavnost, musela jsem se obléct do nejpřeplácanějších šatiček a za doprovodu matky se slavnosti zúčastnit. Měly jsme zarezervovaná nejvyšší místa pevnosti, odkud jsme byly dobře vidět. Matka měla bronzové kukátko a občas jsme musely mávat kapesníčky. A jednou, když jsme se z takové parády vracely, moje sukně se zachytila ve dvířkách kočáru. Celou cestu jsem se ji snažila vyprostit a zrovna, když jsme jeli po úzké silničce na lesním svahu, tak se mi to podařilo. Dvířka se otevřela, škubla mou sukní a já z kočáru vypadla.
Válela jsem sudy poměrně dlouho. Až teď si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí, že jsem nenarazila do nějakého stromu… Když jsem se zastavila, byla jsem sama uprostřed lesa. Nikdy předtím jsem sama nebyla, ale nebála jsem se! V lese se mi moc líbilo.
A jak jsem tak bloudila mezi stromy, celá nadšená z toho, že mám zničené šaty a poškrábaný obličej, najednou se přede mnou objevil blonďatý kluk. Byl zhruba o rok starší než já a byl první osoba, která se mě kdy zeptala na moje jméno. První osoba, co mi neříkala prostě ‚slečno‘. Jmenoval se Adam. Žil se svým strýcem v chatě u lesa, jeho strýc byl dřevorubec. Skamarádili jsme se. Tehdy mi ukázal les, zvířata, rostliny a spoustu dalších věcí, o nichž jsem se neučila. A když se setmělo, odvedl mě pěšky domů. Odehnali ho ode dveří.
Další den byla neděle a my jsme jely do kostela. Adam stál před naším domem. Nejspíš naskočil zezadu na kočár, protože když jsme vystoupily před kostelem, už tam byl taky. Čekal tam, dokud mše neskončila, a pak s námi jel zpět k našemu domu. A tak to šlo neděli co neděli po dobu asi dvou měsíců.
Jednoho dne chůva, co spávala v mém pokoji, onemocněla a já měla poprvé spát sama. Adam to musel nějakým způsobem zjistit, protože večer stál pod mým oknem. Podařilo se mi z pokoje utéct, do rána jsme běhali po lese.
Od toho dne jsme si vždycky našli způsob, jak být spolu. Přes den jsem byla hraběnka a učila jsem se počty a tanec, v noci jsem utíkala do lesa, kde mě Adam učil vyřezávat a opékat na ohni.
V desíti letech se má domácí výuka rozšířila o hodiny latiny, vyšívání a ještě něčeho, na co si už nevzpomínám. Začala jsem se proti svému životu bouřit. Teď, když jsem znala i jiný způsob života, jsem si uvědomila, jak moc se mi ten, který žiju ve skutečnosti, hnusí. Utíkala jsem čím dál častěji, většinou převlečená do nuzných dívčích šatů, které mi Adam sehnal, abych neběhala po lese ve volánkových košilkách. Jednou jsme s Adamem stáli přímo před naším domem a posmívali jsme se majordomovi – nepoznal mě.
Matka už se mnou ani nejezdívala do kostela, vídala jsem ji jen jednou za měsíc u večeře, na kterou zvala všechny své nabubřelé známé, aby se mnou mohla pochlubit. Servírovala jim dokonalou iluzi o našem spokojeném rodinném životě. Přece jen, pomáhat všem okolo a k tomu ještě dobře vychovávat dceru, to vypadá vždycky dobře.
Čím dál víc jsem toužila po svobodě. Najednou mě začali navlékat do šněrovačky, v níž jsem nemohla pořádně dýchat, natož třeba tančit, začali mě seznamovat s dětmi ostatních šlechticů a aristokratů, ale z žádným z nich jsem si samozřejmě nevytvořila takové pouto jako s Adamem. Ze šatiček jsem vyrostla, a tak jsem v lese nosila Adamovo náhradní oblečení.
Když mi bylo jedenáct, Adamův strýc onemocněl. Až tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsou chudí – nemohli si dovolit žádnou léčbu. Vymyslela jsem plán: ptávala jsem se Adamova strýce, co ho bolí a jak mu je. Pak jsem doma předstírala nemoc a jako syndromy jsem udávala to, co jsem od dřevorubce zjistila. Nikdo si nemohl dovolit říct, že lžu a že mi nic není, tak mi předepisovali léky a já je nosila do chaty u lesa. Tímto způsobem jsem léčila Adamova strýce a zároveň jsem se nenápadně vyhýbala večeřím s hosty a většinou i výuce. Pokračovalo to rok.
Zlom nastal v den mých dvanáctých narozenin. Ten den jsem se probudila a spatřila jsem svou matku. Nikdy předtím jsem ji v mém pokoji neviděla. Prý, že pro mě má překvapení – zlatý medailonek na černé šňůrce. Když jsem jej otevřela, všimla jsem si, že na víčku je z vnitřní strany vyryto mé jméno a z medailonku na mě hleděla tvář nějakého muže. A matka mi naprosto nezaujatě vysvětlila, že to je nějaký lord bůhvíodkud a že si ho mám za rok brát! Prý budu mít dokonalý život a nic mi nebude zcházet. Předložila mi to jako hotovou věc a odešla!
Byla jsem zoufalá. Kdo by si chtěl vzít někoho, koho v životě nepoznal? Navíc jen ve třinácti! A v tu chvíli pod oknem zahvízdal Adam. Navlékla jsem se do chlapeckých šatů a utekla za ním do lesa. Vedl mě někam daleko od jejich chaty. Vysvětlil mi, že jeho strýc umřel a nějaký kupec dřeva, který se přišel podívat, proč se nekácí, jej našel a prohlásil, že Adam si teď musí vydělávat na živobytí a že musí jít do armády. Já mu zase pověděla o naplánovaném sňatku. Adam si medailonek prohlédl a pak z něj vyrval obrázek toho lorda a roztrhal jej.
‚To nedovolím!‘ řekl. ‚Vezmu si tě já a ať si pak poroučejí třeba slunci na nebi!‘ A naplánovali jsme si útěk. Prodali jsme všechny moje šperky a koupili si oba nové chlapecké oblečení. Já si do medailonku vložila obrázek Adama a pod své jméno vyryla jeho iniciály pro případ, že by se obrázek třeba ztratil.
A pak už se jen stačilo v noci vytratit jako tolikrát předtím.
Nalodili jsme se na jakousi obchodní bárku, která byla jako jediná ochotná vzít do posádky holku. Všichni ostatní měli nahnáno z té pověry o ženské na palubě… Plavili jsme se tak asi dva roky. Byli jsme svobodní, ale jednou za čas jsme kotvili v Queen´s Harboru, kde to pro mě bylo pořád moc nebezpečné. Nemohli jsme riskovat, že by mě někdo poznal. Pokoušeli jsme se přesednout na jinou loď a situace se naskytla, když jsme v jedné hospodě potkali Rolanda – víš, toho, jak jsme ho potkali na Setkání. Provokoval mě, pamatuješ? To proto, že věděl, že jsem holka. To on navrhl, abych se kompletně vydávala za chlapce, abych nevyvolala zbytečnou paniku.
Dostali jsme se na Skeletona. Perfektně nám to vyhovovalo hned z několika důvodů: hledali jsme svobodu a dobrodružství, ale hlavně nám to připadalo jako dobrá provokace – dcera hraběnky dobrovolně na pirátské lodi! Skeleton splnil naše očekávání. Byli jsme zcela šťastní.
Pak jsme zjistili, jakou tyranii mezi piráty zavedl Velký Kapitán. Adam se proti nadvládě strachu začal bouřit a já ho následovala. Několikrát se nám téměř podařilo rozpoutat vzpouru, ale Kapitán piráty vždy nějak zastrašil. Začali si nás na Setkáních příliš všímat, začali jsme být nebezpeční.
A pak přišla ona námořní bitva. Adam bojoval mezi piráty a já střílela ze strážního koše po těch, co se pokoušeli zhoupnout na naši palubu. Krátce před koncem bitvy jsem se podívala dolů, jak si piráti vedou. Spatřila jsem Adama, jak šermuje s nějakým vojákem a shazuje ho přes palubu. Vtom jej zezadu probodla čepel. Byl to kormidelník ze Skeletona, který ještě před chvílí bojoval po jeho boku. Jak už jsem ti vyprávěla, málem jsem z koše vyskočila. Zachytila jsem se vlajky, utrhla z ní pruh, bezpečně jsem se dostala na palubu. Něco nevysvětlitelného mě ochraňovalo, když jsem procházela lítým bojem a neschytala jsem ani tu nejmenší ránu. Dostala jsem se až ke kormidelníkovi. V ruce jsem pořád ještě držela ten pruh látky…
Uškrtila jsem jej.
Po bitvě, když jsem všem vysvětlila, co se stalo, nikdo mi nechtěl věřit. Prohlásili, že Adama zabil nepřítel a že já si kormidelníka spletla a uškrtila jsem ho vlastně bezdůvodně. Spolu s ostatními padlými Adama zašili do jeho houpací sítě a shodili ho do moře. Tehdy jsem nevěděla, že za tím vším stál Velký Kapitán. Abych se dostala ze společnosti pirátů, co mi neustále vyčítali smrt kormidelníka, přesedla jsem na dalším Setkání na Dagger, kde mě moc lidí neznalo.
Slíbila jsem si, že v Adamově odboji budu pokračovat, dokud nadvládu Velkého Kapitána nezruším. Nemá žádné právo nás takhle terorizovat! A teď, když ještě k tomu vím, že Adama zabili na jeho rozkaz! Já ho pomstím, ať to stojí, co to stojí!“