Třináct vlajek – 9. kapitola

Přísaha

Přes noc se Jackovo levé oko vybarvilo fialově. Jack tomu říkal „poslední vzpomínka na Barale“.

Dalších pár dní byli všichni muži posilnění a celí žhaví do nějakého toho přepadávání. Bohužel nebylo co. Námořní doprava jako by se úplně zastavila. Jejich kořistí stále zůstávalo deset pytlů rýže a pět truhliček cenností.
„To není tak málo!“ utěšovali se mezi sebou piráti. „Za to nám nic neudělá…“ Ale zoufalství v nich rostlo a úplněk se blížil.

Zanedlouho nastal čas vyplout k Mystery. Napětí na lodi by se dalo krájet. Nikdo nemluvil, nikdo si ani nepohvizdoval, Dagger připomínala loď duchů. Jack a Tim seděli na Odpočívárně a mlčeli. Ticho prolomil Tim:
„Myslíš, že nám něco udělá?“
Jack po dlouhé odmlce přikývl.
„Ale nemáme toho tak málo!“ namítl Tim.
„O to nejde,“ Jackův hlas zněl ještě hrdelněji než obvykle. „Už dlouho má na Dagger pifku. Jsme nejvzpurnější. Buď si proseká cestu k naší poslušnosti našimi řadami, nebo se nás alespoň pokusí co nejvíce zastrašit.“
„Co je to za chlapa!?“
„Tyran, to ví každej!“
„Když to každej ví, tak proč pro něj donáší?“
„Maj z něj bobky.“
„Hmm…“

A takhle to pokračovalo dalších deset dní. Zásoby mezitím došly a Jackův monokl zezelenal.

Za svítání jedenáctého dne se na obzoru objevily útesy okolo Mystery. Tentokrát připluli jako třetí – hned po Shadow a Hornet. Svěsili vlajku a vynesli kořist na ostrůvek. Lenc se dal do řeči s ostatními kapitány. Tim si všiml, že kapitán Hornet je neskutečně vychrtlý, a vzpomněl si, že na minulém Setkání dostala Hornet nejméně zásob.
„Oba jsou na tom hůř než my,“ prohlásil Lenc, když se vrátil na palubu. „Shadow nemá žádné zlato a Hornet… tam jsou všichni tak vysílení, že mají dvě truhličky a pytel koření. Chudák jejich kapitán! Sám si odtrhával od pusy, aby dopřál posádce víc.“

Když všech dvanáct lodí dorazilo, měsíc už stál vysoko na obloze. Vzápětí se Velký Kapitán, ve svém zlatě vyšívaném klobouku, objevil na vyvýšenině.
„Bratři!“ protáhl svým obvyklým způsobem. „Další měsíc je za námi a je čas se spravedlivě podělit!“ Opět začal vyvolávat jména lodí a u nohou se mu kupila a následně mizela kořist. Byl to měsíc neúspěchu. Kořist byla sotva poloviční než minule.
Když už všichni odevzdali i ten nejposlednější zlaťáček, Kapitán se po pirátech rozhlédl s rukama v bok.
„Nutím se věřit,“ začal svým ledově pomalým přednesem, „že jste jen všichni měli smůlu. I ti, u nichž jsem si myslel, že horší už to být nemůže,“ vrhl nebezpečný pohled k posádce Hornet, „nám přivezli ještě nicotnější kořist.“ Muž se odmlčel a po chvíli o něco veseleji pokračoval: „Jediný, kdo přivezl něco obstojného, je… posádka Dagger. Dobrá práce, Lenci!“ To nikdo nečekal. Celá posádka Dagger si nahlas oddechla a někteří si začali třást rukama. Jenom Jack se nedůvěřivě díval na Kapitána a kroutil hlavou.
„Tohle nebude jen tak! On nám to ještě dá vyžrat!“ mumlal si.
Velký Kapitán se mezitím opět zaměřil na zubožené piráty z Hornet.
„Tak co s tebou, Viktore?“ Oslovený kapitán očividně čekal na nejhorší. Ve tváři měl smířený výraz a zapadlé oči upíral na vyvýšeninu.
Náhle jako by Kapitána něco napadlo.
„No jistě!“ zvolal mocným hlasem. „Viktore, zbavuji tě funkce kapitána. Budeš pod vedením někoho, kdo ti ukáže, jak se má loupit!“ a otočil se zpátky k Dagger. „Lenci?“
Posádka Dagger jednohlasně zalapala po dechu. To přece nemůže udělat! Nemůže jim vzít jejich brilantního kapitána. Lenc se ani nepohnul, jen nevěřícně zíral na muže na vyvýšenině. Tim se rozhlédl po ostatních. Všichni vypadali nanejvýš zoufale. Brendon vypadal, že po Kapitánovi skočí a Roger působil dojmem, že se rozbrečí.
„Nebo chceš odmítnout bratrům z Hornet tuto službu a nechat je vyhladovět?“ Velký Kapitán na ně shlížel s krutým úsměvem. Lenc neměl na vybranou. Naposledy se otočil ke své posádce, ve tváři zlomený výraz, a jeho azurové oči se mu leskly.
„Posádko,“ začal velmi klidným hlasem a zastrčil si pramen svých slámových vlasů zpět do uzlu v týle. „Nechávám vám tu naši bárku na starost. Však vy víte, co dělat!“ mrkl na Tima. Poté se otočil na zrzka po své levici: „Anthony, veď je dobře!“ Anthony jen vykulil oči a otevřel pusu. Lenc jej poplácal po zádech a vydal se ke své nové posádce.
Nastalo ticho. Ticho, které vzápětí prořízl ostrý smích. Jack se probojoval do čela posádky Dagger a jakmile svůj smích ovládl, obořil se na majestátní postavu nad sebou.
„A já už si pomyslel, žes vyšel ze cviku!“ Pomalu začal stoupat na vyvýšeninu. „Už jsem se lekl, žes přestal likvidovat ty, co ti stojí v cestě!“ Anthony Jacka strhl z vyvýšeniny, ale chlapec se opět pronikavě rozesmál. Tim s Rogerem jej museli odvést na loď. Až v podpalubí Dagger se Jack přestal smát.

„Ten had!“ zasyčel. „Jak se opovažuje vzít nám Lence!“ Všichni tři chlapci seděli v kuchyni a pozorovali prkennou podlahu, jako by čekali, že je nějak zachrání. Zanedlouho se Roger zvedl.
„Půjdu pro zásoby, co nám přidělí. Jestli nám něco přidělí…“ a zmizel na palubě.
„Víš, co pro nás ztráta Lence znamená?“ zeptal se Jack podlahy. Když nedostal žádnou odpověď ani od podlahy, ani od Tima, odpověděl si sám: „Všichni tu teď budou z Velkého Kapitána ještě vyklepanější… Už se mu nikdo nepostaví.“ Jack zvedl hlavu a pohlédl na Tima: „Pokud my ne, tak nikdo!“
Tim zoufale zakroutil hlavou. Co může dělat? On, sirotek bez budoucnosti! Měl strach. Rozléval se mu po těle jako ledová voda a pomalu mu mrazil orgány v břiše.
„Time, tehdy v lanoví jsi mi nepřísahal. Přísahej tedy teď! Přisahej, že mi pomůžeš skončit tyranii Velkého Kapitána jednou pro vždy! Přísahej, že ji zrušíme!“
„Já…“ Timovi se přes zamrzlé plíce nedostávalo vzduchu. „Mám strach!“
„To já taky,“ vykřikl prudce Jack. „Ale pokud s tím něco neuděláme, ten strach nás už nikdy neopustí! Budeme žít navždy ve strachu a ze strachu pro Velkého Kapitána otročit. Budeme ze strachu dělat příšerné věci. Ze strachu zapomeneme na naše přátele, na naše radosti, zapomeneme, kdo vlastně jsme. Ze strachu z toho, že nám něco udělá. Ze strachu ze smrti, o které nic nevíme, ani to, jestli vůbec má cenu z ní mít strach. My ten strach musíme potlačit!“ Jack vyskočil na nohy a proťal vzduch pěstí s výkřikem: „Za svobodné pirátství!“
Tim pocítil, jak se led zmocňuje jeho srdce. Prudce vstal a ještě prudčeji přikývl.
„Přísahám!“ pronesl pevným hlasem. Vtom led obalující jeho srdce pukl a v mžiku roztál. Strach Tima opustil. Pohlédl na Jacka, který se na něj díval hrdě. Pak přimhouřil oči a vytáhl levý koutek.
Vtom do kuchyně vrazil Joe a Roger, nesli každý jeden pytel.
„Jacku, běžte pověsit vlajku!“ vyzval je Joe s kamennou tváří.

***

Anthony byl sice dobrý kapitán, ale Lencova nepřítomnost všechny silně zasáhla. Dagger se už zase podobala lodi duchů.

Jednoho večera Tim ležel na Odpočívárně a pozoroval ubývající měsíc, když za ním vylezl Jack. Svalil se vedle Tima do sítě a promnul si svůj tmavozelený monokl.
„Víš,“ promluvil po chvíli ticha, „měli bychom si to začít plánovat.“
„Co?“ zeptal se nepřítomně Tim.
„No to povstání proti Velkému Kapitánovi,“ vysvětlil Jack. „Jak by se dal porazit?“
„Můžeš mu na příštím setkání zavalit tu tajnou chodbu, kterou přichází, a nechat ho tam vyhladovět…“
„Jenže tenhle plán nám vůbec nemusí vyjít!“ namítl zcela vážně Jack. „Navíc by nás na té vyvýšenině všichni viděli. Ne, to chce něco jistějšího.“ Nastala krátká odmlka.
„Uvědomuješ si, jaký máme vlastně štěstí?“
„Štěstí???“ Jack se prudce posadil a málem ze sítě spadl. „A v čem podle tebe to naše štěstí spočívá?“
„Představ si, že by Velký Kapitán nenechal Lence, aby vybral jeho následníka sám! Představ si, že by nám nastrčil nějakýho jeho vrahounskýho poskoka!“
„To je fakt…“ Jack se znovu položil do sítě. „Díky Bohu za Anthonyho.“
Tentokrát se prudce posadil Tim.
„To je ono! Anthony! Anthony nám určitě pomůže!“
Jack si zkousl ret a chvíli o tom přemýšlel.
„Asi máš pravdu,“ usoudil nakonec. „Ale musíme opatrně.“

***

Kapitánova kabina byla přímo nad kuchyní a vcházelo se do ní buď žebříkem ze zbrojnice (k němuž se přes hromady zbraní na zemi málokdo dostal), nebo přes kajutu posádky. Chlapci se tedy protáhli spletí houpacích sítí, z nichž se ozývalo chrápání, a co nejtišeji zaklepali na dveře. Nic.
„Možná už spí!“ zašeptal Tim.
„Tak zítra!“ rozhodl Jack. Tim přikývl a vydal se hledat svou houpací síť. Jack ještě chvíli stál u dveří a pohrával si s medailonkem mezi prsty. Pak jeho pravý koutek vylétl vzhůru a on následoval Tima.