Třináct vlajek – 11. kapitola

Co skrývá medailonek

Caretha byla navzdory svému jménu nejrychlejší loď obchodní společnosti Golden Market. Jejím kapitánem byl sám ředitel společnosti sir Gareth Dooley – blízký přítel královské rodiny a oblíbenec veškeré vyšší společnosti, toho času na cestě domů po velmi výhodném obchodu s jistou východní zemí.

Jednoho příjemně větrného odpoledne spatřil ze svého obvyklého místa na přídi černou tečku na vlnách před nimi. Vyňal tedy ze zdobného pouzdra na opasku dlouhý dalekohled, roztáhl jej ještě v delší dalekohled a stáhl svou tvář do grimasy vhodné pro vdáli hledícího sira.
„Pane na nebesích!“ zakroutil pak hlavou. Chvíli ještě hleděl do dalekohledu kroutě si kníra, poté se však přesunul doprostřed paluby a klidným, disciplinovaným hlasem prohlásil:
„Spusťte čluny, na hladině pluje sud, na němž se drží nějací dva nebožáci.“
Vzápětí na palubu vytáhli dva chlapce. První byl hubený a vytáhlý, slunce mu nos poselo pihami a jeho zlaté kudrny se pod váhou soli na nich nabalené rovnaly. Druhému se jedno oko ztrácelo ve velké tmavozelené modřině. Byl středně vysoký, poměrně statný, svýma čokoládovýma očima slídil po obzoru a jeho dlouhé vlasy mu promočeně visely přes černý šátek. Jeden vypadal vděčně, druhý zoufale. Oba byli bosí, promočení, vyhladovělí a vyčerpaní. Podle toho, co vyblekotal ten vysoký, strávili na sudu skoro dva dny, ale odmítali prozradit, jak se do takové situace dostali. Byly jim přiděleny houpací sítě v kajutě posádky a sám kapitán je pozval, aby s ním posvačili. Oba chlapci vypadali z této nabídky velmi překvapeni – jeden příjemně, druhý nepříjemně.
Důstojník je tedy odvedl do podpalubí. Na schůdcích však zpozoroval zlatý záblesk na hrudi jednoho z nich. Byl to zlatý medailonek na černé šňůrce. Důstojník na medailonek ukázal a třesoucím se hlasem se zeptal: „Kde jsi k tomu přišel?“
Chlapci, jemuž byla otázka adresována, z očí sršely blesky.
„Ptám se, kde jsi k tomu přišel!?“ Důstojník seskočil ze schůdků a zmocnil se medailonku. Chlapec se po něm vrhl, ale důstojník přívěšek zvedl nad hlavu a neoblomně se na chlapce zadíval.
„Je to moje!“ vyštěkl chlapec hrdelním hlasem.
„Nějaký problém, pane?“ strčil dovnitř hlavu nějaký námořník.
„Do cely s nimi!“ rozkázal důstojník. „A zavolejte kapitána!“

***

Další hodinu stál Tim v cele nalepený na mříže a pozoroval, jak mu vidina svačiny s kapitánem mizí před očima. Jack se choulil v koutě s hlavou schovanou v dlaních.Posledních osmatřicet hodin spolu nepromluvili.
Zanedlouho vešel důstojník. Přitáhl si stoličku a posadil se proti mřížím.
„Tak odkud to máte?“ spustil nanovo. Jack zvedl hlavu, ale neodpověděl. „Kde jste to ukradli?“
„Já to neukrad!“ vyštěkl Jack. Nato se důstojník podíval na Tima. „A ten už vůbec ne!“ dodal Jack.
„Tak jak se to dostalo na tvůj krk?“
„Je to moje!“
„Tvoje!“ kývl hlavou důstojník. Vytáhl medailonek z kapsy a otevřel jej. Jack se třásl zlostí. „Takže, ty jsi… hraběnka Remuleová?“ Tim na Jacka překvapeně pohlédl. Jack jen zavrtěl hlavou.
„Nejsi. Takže to jméno je tam vyryto náhodou, co? A můžeš mi vysvětlit, proč nosíš medailonek s obrázkem nějakého kluka uvnitř? To jsi do něj tak zamilovaný?“ zasmál se důstojník ironicky.
Tim se zděsil. Už o takových lidech slyšel – chlapci ze sirotčince si z nich dělali legraci. Pokud to Tim dobře pochopil, jednalo se o druh bláznovství, kdy se muži líbí jiní muži. Byl snad tohle důvod, proč ho Jack zachránil z vody? Pohlédl na něj a čekal, že to zapře. Jakkoliv! Zavrtí hlavou, rozesměje se nebo zkrátka prohlásí, že to je blbost. Ale Jack mlčel a ledově na důstojníka zahlížel.
„Takže jsi to ukradl. Navíc ani nechcete říct, z jaké jste lodi… Člověk by si pomyslel, že jste piráti-“ Důstojník se zarazil. Pohlédl na dva otrhané chlapce za mřížemi – oba jeho pohled bez jediného slova opětovali. Načež se prudce nadechl a vyběhl z místnosti.

Po chvíli vešel kapitán.
„Chlapci,“ pronesl bez nejmenší známky hněvu či ironie. Znělo to spíš starostlivě. „Tento medailonek patřil slečně Remuleové, dceři největší dobrodinky v Queen´s Harboru, dívce, která před několika lety zmizela beze stopy. Paní hraběnka Remuleová je velmi významná osobnost. Jak jistě víte, trest za pirátství je smrt oběšením.“ Tim polkl, Jack si odfrkl. „Jsem si však jist, že za sebemenší informaci o osudu své dcery by byla hraběnka ochotna a schopna sjednat pro vás milost…“
Nastalo ticho.
„Rozmyslete si to!“
Kapitán opustil místnost s výrazem stejně starostlivým, jako když vešel.

Vězni osaměli. Tim se křečovitě držel mříží a koutkem oka pozoroval Jacka. Pak mu to však nedalo.
„Pročs to ukradl?“ zeptal se, aniž by se na Jacka otočil.
„Já to neukradl, je to moje!“
Zase ticho. A zase to Timovi nedalo.
„Ten obrázek… To byl Adam?“
Jackův výraz se proměnil ze vzteklého na kamenný. Jack přikývl.
„Pročs ho zatraceně nosil v medailonku? Tos do něj byl fakt zamilovanej?“
Jack mlčel.
„Sakra, to seš vážně jeden z těch hybridů? Tos mě opravdu vytáh´ z tý vody jen proto, že jsem se ti líbil, nebo co?“ Tim byl čím dál zhnusenější.
„Nebuď směšnej!“ ozval se Jack.
„Tak proč? Proč ses mě hned tak ujal? Proč bys to dělal? Z žádné jiné lodi jste posádku nenabírali!“
„Máš nějaký velký ego, ne? Myslíš si, že když máš ten svůj andělskej kukuč, že tě každej miluje? To sis loknul slaný vody?!“ Jack vyskočil na nohy a na Tima křičel, jako by nestál metr před ním, ale na míli vzdáleném člunu.
„Tak mi to, k čertu, vysvětli!“ vřískal Tim. „Od chvíle, co jsem tě poznal, jsi měl tolik tajemství! Tolik věcí na tobě nedávalo smysl!“
„Všechno má svoje tajemství! Možná vám to v sirotčinci neříkali, ale takhle to na světě chodí!“
Stáli proti sobě se zaťatými pěstmi a prudce oddechovali. Tim si povzdechl a smutně zakroutil hlavou.
„Slíbils mi, že mi to jednou všechno vysvětlíš.“
Jack otevřel pusu, jako by chtěl něco namítnout, ale pak ji zase zavřel. Sklopil zrak a přikývl.
„Máš pravdu.“ Pak smutně povytáhl levý koutek nahoru. „Myslím, že vím, kde začít.“
Jack zvedl ruku k čelu a stáhl si z něj černý šátek. Pak si nadzvedl košili. Hruď měl na několikrát omotanou silným zašedlým pruhem látky. Timovi spadla čelist.
„Kdo… kdo jsi?“ vykoktal zmateně.
A Jack, hlasem, který nebyl ani trochu hrdelní, odpověděl:
„Jmenuji se Jaqueline Remuleová.“