Třináct vlajek – 4. kapitola

Pirátská loď

Dagger byla nejméně dvakrát větší než Silent Arrow. Podpalubí mělo více pater, paluba byla široká, na přídi i na zádi vyvýšená. Tři mohutné stěžně obmotané složitými spletenci lan, na vrcholu prostředního z nich visela vlajka, v závětří skály úplně nehybná. Tim se přestěhoval z komůrky („Tam normálně strkáme ty, co jsou totálně na mol, aby se vzpamatovali… to je poprvý, co jsme tam strčili někoho střízlivýho!“) do ložnice námořníků, kde pro něj byla přidána houpací síť přímo pod Jackovou. Jack ho také zavedl do zbrojnice – malé místnůstky na palubě, která na Tima zapůsobila nejvíce. Nepořádní piráti tu místnost nijak neudržovali, takže držáky na stěnách byly prázdné. Zato na podlaze se vršily hromady mečů, kordů, nožů, dýk, šavlí, pušek, pistolí i seker, zarezlých i nových, ale každá z nich byla očividně po použití. Na ostřích se skvěly tmavé skvrny zaschlé krve a hlavně pušek byly očouzené od výstřelů.
Jack se ramenem opíral o zárubně dveří a pozoroval Timův vyjevený obličej. Ve vykulených očích se mu mísil úděs se vzrušením a vytvářel v chlapcově tváři výraz posvátného strachu.
„Už ses vynadíval?“ zeptal se Jack po několika minutách, co Tim bez hnutí zíral do místnosti. Tim od zbraní odtrhl oči a zavřel dveře do zbrojnice.
„A to ještě nejsme nejozbrojenější ze Třináctky. Tos neviděl Morganu, nebo Firefly a její kanony!“ Jack se na chvíli zastavil a pohlédl do bledého slunce pozdního léta.
„Je po poledni. Měli bychom vyplout…“
„Takže tady nezůstáváte až do večera?“ podivil se Tim.
„Normálně jo, ale za týden je úplněk.“
„No a?“
„Každý úplněk je Setkání!“ prohlásil Jack, jako by to byla všeobecně známá věc, a když z timova výrazu pochopil, že netuší, o čem Jack mluví, povzdechl si. „Setkání Třináctky! Každý úplněk se všech třináct pirátských lodí setká v podvodních jeskyních osamělého útesu zvaného Mistery, na němž je guvernérem sám Velký Kapitán, nejhorší a nejkrutější pirát, jakého svět poznal.“ Jack odříkával s očima v sloup hlasem notně znuděného kantora. Tim jen přikývl a spolknul další otázky.

Jack už mezitím vyskočil na můstek a kráčel k pevnině. Tim ho dohnal až na ostrých kamenných útvarech ostrůvku a hned zalitoval, že nechal své holínky na lodi. Při každém kroku se mu kameny zarývaly do bosých chodidel a rozdíraly mu kůži zvyklou na komfort obuvi. Tim se zastavil na co nejbezbolestnějším místě a pohlédl na Jacka daleko před sebou. Přeskakoval z kamene na kámen, bosé nohy šikovně umisťoval na zaoblená místa a vytrvale postupoval vstříc temnému otvoru ve skále před nimi.
Napodobuj Jacka! Nebuď přece bábovka, teď jsi pirát! A Tim se opět rozpohyboval k jeskyni. Chodidla ho bolela jak čert, ale nutil se pokračovat. Jack už se ztratil ve tmě jeskyně. Tim se pomalu blížil a zahlédl Jacka, jak stojí nedaleko vstupu do jeskyně.
Tim zanedlouho vstoupil do oné tmy také. Jeho oči si začínaly zvykat na temnotu v jeskyni a první, co si uvědomil, byla změna povrchu. Stáli na hustých trsech tuhé našedlé trávy, která ve vlhkém vzduchu jeskyně nadšeně pučela všude, kam jen Tim dohlédl. Tráva naštěstí nebyla ostrá a poskytla tak Timovým chodidlům nutný odpočinek.

Kráčeli hlouběji do jeskyně, procházeli kolem zvláštních kamenných útvarů, protáhli se několika skulinami následujíce neviditelnou pěšinu, která stoupala a klesala, jak se jí zachtělo. Míjeli tunely vedoucí do dalších jeskyní a Tim byl moc rád, že ho Jack vede správným směrem dál.
Zanedlouho začala cesta prudce klesat a po dalších několika krocích ostře zahnuli doleva. Ocitli se v chodbě, která se na konci opět ostře stáčela doprava. Na konci té chodby se na stěně mihotala tyrkysová a nazelenalá světélka. To Tima zarazilo. Zastavil se, zatímco Jack pokračoval dál. Tim si také všiml, že tráva na zemi je čím dál řidší, a vzápětí jej do nosu udeřil slaný závan. To se mu nelíbilo. Vše nasvědčovalo tomu, že za zatáčkou je…
„Voda!“ vykřikl Tim a ozvěna mu výkřik vrátila. Ale Jack, jako by ho neslyšel, se blížíl k zatáčce. Tim se polekal. Copak je Jack blázen? Jak se chce dostat do pirátského doupěte přes zaplavenou chodbu? Pak si vzpomněl, že Jack je stejně dobrý plavec jako lezec.
Ale tohle přece nemůže myslet vážně! Určitě zvolil špatnou cestu!
Nakonec se však rozhodl svého zachránce následovat.

Jack už zmizel za zatáčkou a Tim se opatrně rozběhl, aby ho dohnal. Zahnul za roh a zalapal po dechu.
Stál v okrouhlé jeskyňce, která byla plná zlatých a stříbrných svícnů s hořícími svícemi. Před každým svícnem stála skleněná tabulka tyrkysové nebo zelené barvy. Mihotání světýlek bylo ještě umocněno tím, že po stěnách jeskyně byl rozvěšen nespočet zrcadel všech možných tvarů a velikostí. Některá byla v nazdobených rámech, některá nástěnná, kapesní zrcátka i střepy rozbitých zrcadel ne větších než dlaň. A všude, kde byla trocha volného místa, byly rozestavěné krystalky soli, která byla také rozsypána všude na zemi.
Jack stál pod tmavě tyrkysovou lucernou vyrobenou z rozbité lahve a světélka mu přebíhala po obličeji.
„Tenhle obranný systém vymyslel první kapitán Jokera. Když by někdo náhodou objevil cestu do naší skrýše, bude si myslet, že je chodba zaplavená. Jak vidíš, ještě to funguje…“ a Jack povytáhl levý koutek do šibalského úšklebku. „Jdi podél zdi, ať nic nezvrhneš. Navíc po té soli to pěkně štípe!“
Tim tedy vykročil po plochých a naštěstí oblých kamenech u stěny a sklonil hlavu, aby se neuhodil o nízký strop. Znovu žasnul nad Jackovou mrštností, když sledoval, jak se chlapec šikovně proplétá mezi svícny, aniž by do něčeho vrazil.

Na druhé straně jeskyňky se oba chlapci setkali na místě bez svícnů. Mezi nimi byla v zemi nepravidelná díra, do níž vedl dřevěný žebřík uvázaný na dlouhém provaze.
Jack žebřík vytáhl a postavil jej před Tima. Tim vzhlédl a zjistil, že ve stropě zeje podobná díra, z níž se ozýval vzdálený ryk a kam žebřík vedl nyní.
„Až po vás!“ pokynul Jack.
Cesta po žebříku byla složitá. Dřevo vrzalo, bylo plné třísek, celý žebřík se kymácel a pohled na černou díru pod ním Timovi naháněl husí kůži.
Když se konečně nahoru vyškrábal, ocitl se v dlouhé jeskyni plné provizorních stolů a židlí, ale hlavně plné mužů. Tim zpozoroval zrzka z paluby a zrzek zpozoroval Tima.
„Johó, kluku! Ty seš zdravej jako rybka!“ vstal a zamířil k němu. Popadl Tima za ramena a pohlédl mu do očí. „Jakže se jmenuješ?“
„Tim,“ usmál se Tim mírně překvapen zrzkovým srdečným přístupem. „Tim Catcher.“
„Já jsem ňákej Antony! Říkají mi Zrzek. Pojď, představím tě ostatním!“ a vedl Tima jeskyní mezi piráty hrající karty a popíjející ze zaprášených lahví. Když došli doprostřed doupěte, Antony Tima vytáhl na stůl z beden a prken a zařval s širokým úsměvem:
„Zmlkněte na moment, chlapi!“
Jeskyně se ztišila dost na to, aby bylo Antonyho slyšet.
„Tohle,“ prohlásil Antony a předvedl Tima jako cvičené zvířátko, „je Tim Catcher – náš nový člen posádky.“ Pak se otočil na Tima a pokračoval ve svém proslovu. „Co jsem viděl, umíš skvěle bránit svou loď!“ Tim se chystal protestovat, ale jeho slova zanikla v hromovém zaburácení ostatních mužů, kteří jásali a zvedali lahve či korbele do vzduchu.
„Dobrý, věrný námořník se na každé lodi Třináctky vždy hodí!“ Antony slovo „věrný“ zdůraznil a důležitě se rozhlédl po ostatních. Pak poplácal Tima po zádech a seskočil ze stolu.
Na ten místo něj vystoupil muž středního věku a statné postavy. Tim si ho spěšně prohlédl a všiml si, že by se dal považovat za velmi pohledného.
„Ahoj, Time,“ oslovil jej muž. „Já jsem Lenc, kapitán té naší bárky. Jsem moc rád, že tě mohu přivítat mezi naše muže. Taky mě napadlo, že bych tě teď rychle seznámil s tím, jak to na Dagger chodí-“ Byl však přerušen Jackem, který se neočekávaně objevil na vedlejším stole:
„Jestli máme stihnout Setkání, tak se bude muset učit za chodu!“ prohlásil se svým obvyklým postojem – založené ruce a na tváři křivý úsměv.
Nato se Lenc na Tima usmál, poplácal ho po zádech a zmizel v davu pirátů. Všichni zahodili, co drželi v rukou, a rozběhli se k východu, jen Tim s Jackem zůstali stát na stolech a čekali. Odešli z jeskyně jako poslední.

Dagger plná mužů v pohybu a zvuků příprav na vyplutí se Timovi zamlouvala. Jack mu přinesl holínky až do jeskyně a cesta zpět na palubu tedy nebyla tak bolestivá. Teď se s Jackem opíral o zábradlí onoho balkonu na zádi, který, jak teď Tim věděl, se nazýval „vyvýšená paluba“ a měl sloužit kapitánovi, aby mohl lépe dohlížet na posádku. Stáli tam a pozorovali všechen ten mumraj pod nimi.
„Kapitán už vyvýšenou palubu nepoužívá?“ zeptal se Tim sleduje dva piráty, jak se potýkají s bednou.
„Lenc? Ten radši na všechno dohlíží z paluby. Sám tu dělá většinu práce. Koukej!“ a Jack ukázal na první stěžeň, kde právě Lenc s dalším pirátem roztahoval plachty.
„Jo a nikdo mu neříká kapitán. Lenc to zakázal, prý že není o nic lepší než kdokoliv z nás. Lenc nerozkazuje, Lenc radí – a to zatraceně dobře! Všimneš si, že tu udržujeme spíš přátelské vztahy a společenské rozdíly nám jsou vcelku u zádi…“ Vzápětí se však pod nimi ozvalo:
„Héj, Jacku! Seber Tima a odvažte nás od břehu!“
Zatímco se Tim potýkal s uzly na pravoboku, Jack odvazoval lana od břehu.
„Vytáhni můstek!“ zavolal na Tima.
„A jak se dostaneš na loď?“ křikl Tim pochybovačně.
„Po laně!“
Loď se začala pomalu vzdalovat od břehu a Tim rychle vytáhl můstek. Na levoboku se objevila vesla a Dagger se začala stáčet nalevo. Jack pořád stál na ostrůvku. V ruce držel lano, které se pomalu napínalo, jak se loď vzdalovala, a levý koutek měl vytažený vzhůru.
Tim už si zvykl na Jackův úšklebek, ale ne na šílenosti, které po něm často následovaly.
A v příštím okamžiku Jack ze skály zmizel. Tim se vrhl k zábradlí, ale nikde Jacka neviděl. Lano, jehož se předtím držel, viselo podél boku lodi a ztrácelo se ve vodě.
„Muž přes palubu!“ zaječel Tim daleko vyšším hlasem, než měl v plánu.
Na pomoc přispěchal pirát, kterého Tim viděl po bitvě spolu se Zrzkem Antonym.
„Co se stalo?“ vyštěkl se silným skotským přízvukem.
„Jack odvazoval loď a skočil do vody…“ K Timovu překvapení se pirát usmál.
„Pojď, musíme ho vytáhnout!“ táhl Tima k něčemu, co vypadalo jako velké kormidlo položené na palubě. Křikl na několik dalších členů posádky a ti se kola chopili a začali s ním otáčet.
„Rychleji s tím jeřábem!“ zařval onen skot.
„Joe má pravdu! Takhle ho nevytáhneme!“ zahulákal jiný. Tim se přidal a točili kolem co nejrychleji. Tim si ještě stačil všimnout, že se na kolo namotává jakési lano vedoucí do ráhnoví, a v zápětí podél pravoboku vylétl vzhůru Jack. Chlapi ještě chvíli točili a pak od kola uskočili. To se roztočilo na opačnou stranu a Jack i s lanem, kterého se pořád ještě držel, žuchl na palubu.
„Už jsem myslel, že mě necháte rybám!“ prohlásil, když se zvedal.
„Neměls skákat, aniž bys něco řek´, Tim ještě není na ty tvoje kousky zvyklej!“ vyčetl mu Joe s úsměvem.
„Vždyť ho cvičím!“ zašklebil se Jack na Tima. Ten jen zakroutil hlavou, ale konverzaci nevnímal. Právě si totiž všiml, že Jack nemá kolem krku svůj medailonek. Chtěl Jacka varovat, že jej možná ztratil ve vodě, ale Jack už zmizel v lanoví.
Tim skopl holínky a vydal se za ním. Když dosáhl Odpočívárny na vrcholku stěžně, Jack zrovna sahal do skuliny, kam schovával uhel. Vzápětí odtamtud vytáhl medailonek a pověsil si jej kolem krku.
„Ještě by se mi ztratil!“ prohodil, když si všiml Timova pohledu.