Naposled

„Uteč, sakra! Popadni děcko a utíkej pryč, za chvíli jsou tady, já je zdržím! Dělej, pohni sebou, dělej, už není čas!“ zařval její manžel a naposledy se na ní ohlédl. V jeho tváři byl vidět strach, ale i odhodlání a vůli bojovat, pravděpodobně naposled.

Kolena se mu chvěla a v očích měl jakýsi prázdný, skelný výraz. Zřejmě nebylo o čem přemýšlet. Neměla na výběr. Popadla řvoucí dítě a vyběhla ze svého domova, ze svého bydlení, kde strávila celý svůj život. Pravděpodobně už se tam nikdy nevrátí, už nikdy nespatří svého muže, své věci, jediný svůj majetek. Stejně asi umře…

Se svým synem v náruči přeskočila práh, vyběhla na cestičku, proběhla brankou. Její muž stál přede dveřmi s vidlemi v ruce. Vypadal tak ušlechtile, nechtěla ho opustit. Na kratičký okamžik zaváhala, zda se nevrátí a nepomůže mu. Bylo by to od ní ale pošetilé. Pokusí se zachránit alespoň svůj život a život jejich jediného potomka. V dálce uviděla obrysy několika jezdců. Tak už jsou tady, pomyslela si. Rozběhla se, doufajíc, že ji neuvidí, rovnou k říčce, která se nachází nedaleko. Nemá se kde skrýt, musí utíkat. Obilí ještě nedosáhlo té délky, aby se v něm mohla schovat a nic jiného zde nebylo. Musí doufat, že si jí nevšimnou, že bude utíkat pryč a… A že je manžel zdrží. Z oka se jí vykulila ven slza. Tak moc ho milovala.

Utíkala dál, ale neurazila moc daleko. Jisté však bylo to, že si ji všimli, protože dusot kopyt byl slyšet stále blíž a blíž. Riskla to a ohlédla se. Její muž nestál před domem, ale na cestě, také on si všiml, že už ji následují a pokusí se jim zabránit v cestě. Zřejmě ho ti koně ušlapu. Nemůžu se na to dívat, pomyslela si a dále se věnovala běhu.

Její kroky už jí dovedly k řece. Mysl měla vyprázdněnou. Nevěděla, kde se tady bere ta veliká borová kůra, ale nepřemýšlela nad tím a položila na ní svého syna. Pohlédla na něj svou uslzenou tváří a políbila ho na čelo. Pak ho s něžností položila na řeku. Kůra ho unesla a odnášela někam pryč. V tu chvíli se otočila. Stál tam pouze jeden nepříliš ozbrojený muž. Nevěděla, jak si ho mohla nevšimnout, ale právě byl vzdálen asi deset sáhů od ní a sesedal z koně.

Zřejmě nepočítali s tím, že jich bude potřeba víc na jednu bezbrannou ženu. V dáli zaslechla mužský křik, ale třeba se jí to zdálo. Na chvíli si s útočníkem pohlédla do očí. Byl to mladík, oděn do košile z kůže a lněných kalhot, s vysokými jezdeckými botami. Ryšavé vlasy mu spadaly do tváře, z které vyčetla opovržení a odhodlání. Několik okamžiků si hleděli do tváře, pak něco promluvil. Pocházel ze vzdálenějších končin, nerozuměla mu ani slovo, ale jeho řeč se jí vůbec nelíbila.

Z opasku vytáhl krátký ostrý meč a pomalými kroky se k ní přibližoval.
Byl vzdálen na několik kroků a za okamžik se rozmáchl mečem. Zatím však byl příliš blízko a minul, nezmohla se na nějakou kloudnou odpověď, ustoupila o krok dozadu. Moc dobře si uvědomovala, že moc šancí nemá, ale že jsou to její poslední okamžiky a že se nevzdá. Znovu máchl mečem a čepel jen o pár coulů minula její krk. Tehdy jí napadlo udělat něco, co sama nečekala. Vyskočila vpřed, skočila útočníkovi po krku a zakousla se mu do něho. Mladík to také nečekal a spadl na zem, meč mu vypadl z ruky a zůstal ležet opodál. Z krku mu vytékala krev. Zvedl se shodil ze sebe onu ženu, která před chvílí udělala tento dravý útok.

Zůstala ležet kousek od místa činu a chvíli nemohla popadnout dech. Ale vstala a rychle skočila po meči, který ležel v trávě mezi kameny. Až když se dotkla jílce, zjistila, jak nemoudře se rozhodla a těžký úder do žeber ji odhodil stranou a ucítila pach hlíny v puse a neskutečnou bolest u žeber, asi si je zlomila. Před očima se jí zatmělo, ale pokoušela si bolest nepřipouštět. Chvíli ležela a viděla, jak se k ní přibližuje nenáviděná osoba. Levou rukou se pokusila nahmatat kámen válející se v trávě. Sotva mohla dýchat, bolest od žeber byla větší a větší. Uvědomovala si, že pravděpodobně brzy zemře. Mezi prsty ucítila kámen a sevřela ho.

Muž, ozářený sluncem, které bylo právě za ním, se přiblížil, v domnění, že žena už snad nebude odporovat. Vzala kámen a mrštila ho po muži s takovou silou a energií, jakou mohla vyprodukovat. Kámen ho zasáhl do obličeje pod pravé oko a on se zapotácel a rukou, kde neměl meč, si chytl zraněnou oblast a mezi prsty mu vytékal pramínek rudé krve. Znovu se zvedla a rozběhla se vstříc vrahovi několika dalších nevinných lidí. Nehty se mu zaryla do kůže na krku a pokusila se ho zaškrtit. Neměla však dostatečnou sílu a jeho paže ji odstrčily, mladík byl mnohem silnější než ona.

Odhodil jí a máchl mečem, tentokrát ne naprázdno. Roztrhl jí tvář a naprosto tím zhyzdil její obličej. Žlutá, horkem suchá tráva se zbarvila do červena, stejně jako sandále, které si v boji urvala a které ležely volně pohozená na trávě.

„Ty bastarde!“ Válela se po zemi, už neschopná dalšího pohybu, muž s mečem v ruce nad ní. Už to nemělo cenu, teď zemře. V myšlenkách se pokoušela vzpomenout si na nejlepší chvíle svého života a nemyslet na tuhle situaci. Ucítila, jak ji meč trhá halenu, do které byla oblečená…

A nevinné děcko plulo dál říčkou vinoucí se zlatými poli, malebnou klidnou krajinou. Zatáčka za zatáčkou v klidném proudu řeky, monotónní cesta doprovázená zvukem ohýbajících se klasů ve větru. Toto kouzelné ticho rušilo pouze sténání, prosby o milost a vzdechy. Neutichající pláč, bolest a utrpení. Byla slyšet dlouho, než utichla navždy. Na nemluvně dopadl list a ono se rozbrečelo, avšak dál a plynule plulo, v naprostém pořádku a v pocitu bezpečí…

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat