Panoptikum

Tichá hudba prorážela vzduch okolo mě a já začínal rozeznávat jednotlivá slova. Něžný dívčí hlas mě vábil a okouzloval. Všechno bylo tak známé, i když jsem nemohl pojmenovat krajinu, kterou jsem kráčel…
***

"Po noci nenastal den
a po dni nepřišla noc.
Život je podivnej sen,
ve smrti ztratí svou moc.
Ztratí svou moc..."

Zahlédl jsem pár postav v dáli, pojil nás stejný směr... Netušil jsem, co se se mnou děje. Nechápal jsem se, ale ten jímavý hlas tu byl stále. Slova se zarývala až do morku kostí a já nemohl odolávat jejich pozvání.

"V nastalém tichu je tma
a v ní se popelí strach.
Kdopak ho asi teď má?
Kdo z vás už překročil práh,
kdo z vás, kdo z nás...
Kdo z vás, kdo z nás?"

Nevěděl jsem, o jakém strachu to zpívá, ale nevadilo mi to. Jen mě provázel jakýsi nejasný pocit, že jsem se bál. A tušení, že to nebylo nijak dávno... Došel jsem až ke kované bráně ve zdi, na jejíž konec jsem nedohlédl. Skřípot otevíraných vrat se mi zahryzl do uší, ale zpěv přehlušit nedokázal.

"Jsou brány tání, brány zdání.
Nevíš, jsi-li v této chvíli tady či tam.
Jsou brány zrání, poznávání...
Svou tmou si projdeš docela sám!"

Žádnou tmu jsem neviděl, všude byl dostatek světla. Chvíli jsem se pozastavil nad tím, jestli mám projít. Ale věděl jsem, že ona je za tou bránou a čeká na mě. Na mě! Učinil jsem tedy poslední krok, ale nic se nezměnilo. Vánek stále čechral moje vlasy a přinášel na svých křídlech její píseň.

"Po strachu přichází slast,
ve smutku přioděná.
Na srdci na duši jas
a brána je otevřená.
A brána otevřená..."

Křídla brány zůstala dokořán, ale cítil jsem, že už se nemohu vrátit. Ani kdybych chtěl. Já nechtěl, toužil jsem najít tu, která mě volala. Pokračoval jsem po obrovité pláni zrůzněné větrem a vodou, šedivou plání, zdánlivě nekončící. Moje duše ale věděla, že konec je blízko!

"A pak ti zbývá jen čas,
vládce všech nocí i dní.
I po něm přichází slast,
je za branou poslední,
za branou poslední.
Za branou poslední..."

Už jsem ji viděl, čekala za další branou a usmívala se na mě. Zrychlil jsem svůj krok i přesto, že mi něco našeptávalo, že čas je tu nedůležitý, nebo dokonce absolutně chybí. Zastavil jsem se v bráně. Natáhla ke mně ruku a já poprvé promluvil.

"Co je tohle za bránu?" Nepřestávala zpívat a já nemohl dál odolat.

"Jsou brány tání, brány zdání.
Nevíš, jsi-li v této chvíli tady či tam.
Jsou brány zrání, poznávání...
Svou tmou si projdeš docela sám!"

Vešel jsem a brána za mnou zaklapla. Na malou chvíli přerušila zpěv a já toho okamžitě zalitoval. Mohl bych ten zvonivý hlas rozechvívající každou mou část poslouchat donekonečna. Její úsměv se ještě rozšířil.

"Kdo jsi? Kde to jsem? A kdo vlastně jsem?"

Odpověděla mi poslední slokou, nemusela ji ani dozpívat, abych pochopil...

"Vše, co se děje, je v nás.
Vize se podobá snům...
Dívám se a vidím vás -
podivné panoptikum..."

"Jsem smrt..." zaslechl jsem v hlavě.

"Podivné panoptikum..."

"To už vím, jen..."

"Podivné panoptikum..."

"Už musíš jít, uvolnit místo těm dalším..."

"Podivné panoptikum..."

"Kolik?"

"Podivné panoptikum..."

Neodpovídala, ani nahlas, ani jen pro mé uši. Jen ten zpěv... Ničil mě, mé naděje i duši.

"Podivné panoptikum..."

"Celý tvůj pluk!" řekla najednou, úplně tiše. Snad cítila mou nedůvěru a pochyby, když se rozhodla pokračovat.
"Je rok 1944, cos čekal?"
Zahalila mě temnota, unášela mě. Do neznáma... A já zaslechl už jen její poslední slova.

"Podivné panoptikum..."