Prší

Někdy má člověk pocit, že všechno skončilo… Stačí ale i nepatrný záblesk naděje a každý je schopen odsunout bolest, beznaděj a žal a jít dál. A nakonec si možná uvědomí, že život občas prostě kope každého a to není nic, co by ho mělo zlomit…

Po nahých ramenou ti stékají chladné provazce deště. Už je ani nevnímáš. Několik dnů pro tebe pořád jenom prší. Zachvěješ se a obejmeš se rukama. Po zádech ti přejíždějí drobné jehličky mrazu, ale ty to nevnímáš, daleko větší zima tě zachvacuje někde uvnitř. Tam v tom prázdném místě, kde by podle básníků měla být duše! Ledové záchvěvy tě prostupují až do morku kostí a ty víš, že už pro tebe nikdy nevysvitne slunce. Temné šedé mraky ho zakryly a nehodlají odejít. Tohle léto je zatracené a ty s ním!

Cítíš, jak dřevo lavičky, na které už hodiny mrzneš, jemně propruží pod náporem přisednuvšíhosi těla. Nenamáháš se podívat, kdo zavítal do tvojí svatyně smutku, protože tě okolní lidé už dávno přestali zajímat. Proč by také měli, když on už s tebou není? Když po tom, co tě opustil, máš pocit, že už se nikdy nezahřeješ, protože tě nechal stát na světě zcela samotnou, protože tě zradil, ponížil a zlomil… Po tváři ti steče kapka a dostane se až na rty a do úst.

„Odkdy je déšť slaný?“

Najednou ucítíš nepatrný dotek cizí ledové ruky ve zmáčených vlasech a uslyšíš šeptanou odpověď na svou otázku, o které ani nevíš, žes ji vyslovila nahlas.

„Od té doby, co nad tebou nebe pláče!“

Ten ponurý hlas v tobě vyvolá smršť emocí, které se snažíš už týden potlačit. Vlévají se ti až do konečků prstů a bolestně ti tak připomínají do masa okousané nehty, vynořují se na povrch, chvíli převládá vztek vystřídaný bezmocí. Nakonec cítíš jen žal a bolest a také rozhodnutí to všechno skončit. Utéct od té bolesti, prázdnoty…

„Mám pro tebe návrh. Mohu ti pomoci, zařídit cokoliv, si budeš přát. Dát ti ten vytoužený klid!“

Tichá výzva tě vytrhne z letargie, odvážíš se podívat vedle sebe, ale nikoho nevidíš, i když celým tělem cítíš jeho přítomnost. Třeštíš oči do prázdna a lapeš po dechu, když se před tebou začnou vynořovat obrysy lidského těla.

Lidského? Ne, tohle určitě není člověk. Tohle je… Bože, co to vlastně je?

„Kdo jsi?“

„Říkají mi Osud, ale mám spoustu jmen, kterými tě nehodlám zatěžovat… Chceš se zabít a já ti mohu dát spoustu možností, jak to udělat a tobě bude stačit, když si vybereš jednu z nich. Poté už jen sebereš odvahu a uděláš to. A já budu mít o jednu dušičku na starost míň. Stačí kdykoli zavolat a můžeš to ukončit. Co říkáš? Nechceš si zahrát tuhle hru?“

Dlouho nepřemýšlíš a kýváš. Nedokážeš tomu odolat, musíš se už konečně zbavit té bolesti a ledu svírajícího tvoje údy.

Náhle stojíš na mostě. Vítr ti rve vlasy a vhání do očí palčivé slzy. Víš, jak snadné by bylo udělat jen maličký krůček a… Zapomenout! Zavrtíš hlavou. Tohle bys opravdu nezvládla, vždyť se odjakživa bojíš výšek.

Svět kolem tebe zavíří a ty sedíš ve vaně a v ruce držíš žiletku, stačil by rychlý pohyb a měla bys konečně klid. Jenže kde vzít odvahu k tomu, aby ses nebála té palčivé bolesti způsobené říznutím?

Propadáš se prostorem a časem… Kráčíš po kolejích a v dáli houká vlak. Podíváš se na hodinky. Bude tu přesně za dvě minuty. Odvahu, odvahu, stačí jen neuhnout! Ve tmě před tebou se zalesknou světla a ty sestoupíš z vršku na měkkou trávu okolo.

Zatmí se ti před očima a ty musíš pevně semknout víčka, aby ses udržela na nohou… Stravuje tě strach, ale postupně ho nahrazuje něco jiného. Nedokážeš to pojmenovat, ale zřetelně ti to prochází hlavou. Raději otevřeš oči a zadíváš se na předmět, který svíráš v ruce. Papírová krabička s prášky na spaní tě svými rohy nepříjemně tlačí do dlaně. Povzdychneš si, protože tohle také není ono, protože bys chtěla aspoň na konci být při smyslech.

Opře se do tebe chladný vítr vanoucí přes vodní hladinu. Kakofonie vody šplouchající o břeh tě přesvědčuje o tom, že by tě voda přijala do své mokré náruče bez jediného zaváhání. Neubráníš se ironickému úšklebku. Dokážeš si dost přesně představit, že by ses dnes, po dvaceti letech života, snad konečně naučila plavat!

Nohy se ti boří do sněhu. Volným krokem kráčíš ke své lavičce. Stačí jen usednout, usnout a už tě nic nebude trápit. Sníh z lavičky nikdo nesmetl a ty si zcela sobecky nechceš zničit nové kalhoty, které ti maminka věnovala k narozeninám. Bylo by jí to přece líto.

Zatuchlý pach sklepa tě štípe do nosu a zbraň nepříjemně studí v dlani, když si hlaveň roztřeseně přikládáš ke spánku. Jak se asi cítí člověk, který objeví někoho, kdo nedokázal snést myšlenky ve své hlavě a radši se je rozhodl odstranit rychlým horkým zábleskem? A jak asi vypadají vlasy slepené krví protkané kousky kostí? Vlasy ožehnuté výstřelem a zmáčené mozkomíšním mokem? Potřeseš hlavou a kudrny tě polechtají na tváři. Tohle ne!

Mech hladce tlumí tvé kroky a ty si vybíráš nejlepší větev, přes kterou bys mohla přehodit konopnou oprátku. Už jen ta představa v tobě vyvolává nechuť. Prosím tě, jak se chceš oběsit, když na krku nesneseš ani řetízek, aniž bys měla pocit, že vyhodíš všechno, co v sobě máš?

Padneš na kolena a snažíš se přemýšlet, proč to všechno děláš. Najednou na kůži ucítíš jemné polaskání. Víš, že ten pocit odněkud znáš, ale než ho dokážeš zařadit, zase zmizí. Zvedne se v tobě vlna nevole nad sebou samotnou a už víš, co dál…

„Osude, už vím, co chci. Osude!“ křičíš do ztichlého lesa. Mírně se zajíkneš, když tě ovane chlad plynoucí z jeho přítomnosti, ale otočíš se k němu čelem, protože nemá cenu cokoli odkládat. Tvé rozhodnutí je nezvratné.

„Co tedy chceš?“

„Chci to skončit. Už nechci dál hrát tuhle hru! Prohrála jsem, přiznávám…“

„Nenašla jsi odvahu to udělat?“ zazní z těch přízračných úst skoro posměšně, jakoby jejich majitel tušil odpověď předem.

„Našla jsem odvahu to neudělat!“ skloníš odevzdaně hlavu a očekáváš, že tě bude chtít nějak potrestat, protože jsi mu zhatila plány. Ani netušíš, jak moc se mýlíš, dokud ti nezvedne hlavu a nezašeptá: „Pak jsi vítěz. Vyhrálas svůj vlastní život. Važ si toho. Obehrát Osud se jen tak někomu nepodaří…“

Znovu tě na zátylku něco zašimrá a ty se zmateně otočíš. Skrz temnou šeď mraků se začínají drát slabé sluneční paprsky. Hřejí tě na tváři a nutí tě k něčemu, cos už dlouho nedělala. Zhluboka se nadechneš, jako by ses znovu narodila a cítíš spoustu věcí, na které jsi v průběhu let zapomněla. Cítíš, jak voní tráva. Slyšíš, jak šumí stromy a jak zpívají ptáci…

Chceš se rozloučit, ale nemáš s kým. Osud se rozplynul. Znovu nastavíš tvář paprskům a musíš se usmát. Přestože on tě tu nechal opuštěnou, poníženou a zlomenou. Musíš se usmát! Proč? Protože tě tu nechal silnější než kdy dřív. Protože konečně přestalo pršet…

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *