Vzpomínka na mě VII.

Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu. Moje víra vydržela až do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech seděla na gauči a držela růženec. „Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu. Opět. Už jsem si začala pomalu zvykat. Plácla jsem sebou...