Příběh dnešní doby

Příběh, který se mohl, ale i nemusel stát.

František Kedlubna nevěděl coby. Má jít nakoupit? Nu, proč ne. Stejně neví co s časem a nějak by se zabavit měl. Převlékl se z tepláků do slušivého oranžového trička s nápisem „Chci tě“ a upnutých džínů. Nenosil je proto, že by byl in, ale protože se v nich cítil dobře. A musím říct, že i dobře v nich vypadal. Úplný štramák. Trochu se učesal, do kabely dal peněženku a kapesníky, šup a vyráží se koukat po obchodech.

Vyšel ven, rozhlíží se, jestli neuvidí některého svého známého. Pražské ulice jsou ale v této čtvrti liduprázdné. Smutně si pohvízdl, nadskočil a razil si to na tramvaj. Měl dobrou náladu, dneska se mu zdál nádherný sen. Přinášel mu tušení, že se stane něco krásného, něco, na co jen tak nezapomene. Takovéhle tušení měl rád, protože se mu vždycky splnila. Tak co víc si přát? Dnes ho čeká den plný radosti a svěžesti.
Juhů!

Zabočil za roh, kde byla zastávka tramvaje. Podíval se, v kolik mu to jede a pak odstoupil od tabule s jízdním řádem. Vedle něj si stoupl pohledný mladík. Jeho tvář byla zohyzděna cigaretou v puse, ale to by František přehlédl, protože jinak ten chlap byl opravdu kus. Krátce střižené vlasy, rysy plné šarmu a odhodlání. Přesně takové typy měl rád – kteří vypadají, že vědí proč žijí.

Tramvaj přijela a oba nastoupili. František si již podvědomě automaticky stoupl vedle pohledného chlapíčka. Bylo mu vedle něho příjemně. Teprve teď si povšiml, že kromě cigaretového smradu je obklopen vůní, která není vtíravá, ale rozhodně je pronikavá a příjemná. I když je pravda, že jemu by na tomto chlapíkovi vonělo všechno. I ten tabákový čoud mu podtrhuje jeho jedinečnost bytí. Zasnil se…

Tramvaj sebou trhla.

„Ty kojote neumíš přecházet?“ zařval řidič tramvaje na málem sejmutého chodce. František samým lekem spadl na chlapíčka.

„Promiňte, neudržel jsme rovnováhu,“ pravil František.

„Si příště dávej majzla, pfff,“ odfrknul si chlapík.

Teda když nemluvil, působil příjemněji, pomyslel si František. Určitě je jen pod vlivem svých kamarádů. Já bych mu ukázal, kudy vede cesta životem. Že se dá žít i jinak než neustále kupovat cigarety a dělat ze sebe drsňáka. Vždyť na něm je vyloženě vidět, že má na mnohem víc!

Chlapík mezitím vystoupil a František se rozhodl změnit plány a sledovat onoho chlapíčka. Měl chuť udělat dobrý skutek pro svět a převést ho na jinou víru, než je ta jeho drsňácká.

„Hej, počkej na mě!“ zařval na něj.

„Co je, ty teplouši, proč mě sleduješ?“ odvětil chlapík.

„Chci si s tebou jen promluvit!“ zkusil to po dobrém František.

Kolem nich projelo popelářské auto a zastavilo u plných popelnic.

„Odprejskni, nestojím o to s tebou mluvit.“ Chlapík se zdál být již nabroušený. František po něm hrábnul rukou, aby se chlapík zastavil. Ten však ho uhodil a František odletěl o kus dál a bouchl se hlavou o popelnici.

„Hej co děláš, já tu pracuju!“ zařval popelář. V tom uviděl ležet Františka a jak mu teče po hlavě krev. Byl v bezvědomí.

„Neboj se o něj, teploušové jsou nesmrtelní,“ radil popelářovi chlapík.

„Jo tak, teplouš. Mám sto chutí ho narvat do popelnice,“ zachechtal se vykouřeným smíchem popelář. Chapík se k němu přidal. Mezitím Františkovo tělo opustilo náš svět. Náš zatraceně zlý svět.

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto.