Být Jedním

Když se svět stane příliš bolestným, každý má své místo, kam utéct, před sebou však utéci nemůžeme. Tento příběh hovoří o takovém útěku… tento se ale povedl.

Poklekám na rozblácenou zemi. Vlhko mi proniká skrz šaty, studí na kůži a osypává ji drobnými pupínky. Třesu se zimou a přesto mi na tom nezáleží. Právě přestalo pršet a mraky se na okamžik rozestoupí. Sluneční kotouč se sklání k západu a barví oblaka do ruda. Je to válka. Válka, která probíhá každičký večer a každičké ráno, den i noc však vyhrávají střídavě. Jediné ztráty však nese Slunce: vždyť pokaždé krvácí, ať je vítězem či poraženým.

Na východě už Seléna popohání své dvojspřeží, aby uvítala své hvězdné království. Pohlédnu v její tvář. Dnes je celá, nechybí ani částečka. Tváří se smutně jako obvykle, vždyť nezná nic jiného než truchlení za svého Endymióna. Ani já neznám nic jiného, než je truchlení. Za sebe. Za svůj osud, jenž mi byl dán. Za to, že jsem ztratila svou duši pro svět, z něhož nikdo nemůže vyváznout živý. Měsíční bohyně mi však rozumí a posílá paprsky pozdravení. Hladí mou tvář, prostupují skrz ni až do nejniternější duše, něžně se jí dotýkají a svírají ji ve svém náručí. Okamžik však netrvá dlouho. Luna opět skrývá svou tvář za závoj

z černých oblaků. Zablýskne se. Zahřmí. Na blátě opět zaplesknou teplé kapky.

Zdvíhám hlavu a zavírám oči. Déšť padá na mou kůži, lepí každý vlas do jednoho celku, hladí mou tvář i tělo jako nenechavé ruce milence. Voda proniká skrz polootevřené rty. Elixír života. Rozevírám paže očekávajíc obětí, jehož se mi právě dostává. Přírodní duch mě obklopuje, drží mě v náručí. Je něžný, měkký. Odevzdávám se mu a on proniká skrze kůži, až zasáhne mé srdce nekonečnou láskou, trhá jej na ty nejelementárnější částečky a opět je skládá, jinak i stejně.

„Buď se mnou, miláčku,“ šeptám vzduchu.

Vůně zvlhlé půdy proniká chřípím a probouzí touhy, o nichž jsem si nikdy předtím ani nedovolila snít. Chci být jednotná s krásou, jedno s tímto koloběhem života i přírody, znát své místo tam, kde náležím a které nepatří nikomu jinému na celém světě. Chci cítit znovu a znovu to, co teď: jak životodárná energie pluje mým krevním řečištěm a vyplavuje veškerý strach z věčnosti.

„Chci být s tebou!“ křičím do nebes, vzpínaje paže, jako bych měla obejmout všechny hvězdy současně.
Vím, že bůh přírody slyší mé volání. Vítr mi přináší jeho hlas zpět. Neslyšný, neuchopitelný pro jiné, pro mě však jasný a zřetelný.
„Staniž se,“ slyším jej říkat.

Najednou se země pode mnou pohnula. Pojímá mě, pohlcuje mé nohy stále hlouběji, zatímco paže se stávají delšími, dotýkají se oblohy. Stáváme se Jedním. Cítím, jak rostu. Cítím, jak tělo dřevnatí, jak se krev mění v mízu, prsty a vlasy se obalují listím. Živočišná radost nabývá nového významu.

Vedle mě se objeví dryáda. Mlčí, nemusí nic říkat a vím, že patří ke mně. Hladí kůru, stále ještě hladkou, skrývá se v mých větvích, něžným hlasem mě mírní i probouzí. Už nikdy nebudu sama, už nikdy nepromluvím, přesto budu hovořit s lidmi jazykem jasnějším než předtím. A třeba se častěji někdo zastaví a zaposlouchá do toho, co říkám, když vítr rozezvučí mé tělo, častěji než kdykoli předtím, když jsem byla člověkem. Jsem Jedním… jedním se Světem, šťastná s pocitem prostupující energie Země, jež z mých prstů sálá až k oblakům. Jsem šťastná.

Jabloň, jež až příliš připomíná ženu.