Pohádka?

Za devatero horami a desatero lesy žila, byla smutná dívka. Nikdo jí nedokázal pomoci. Trpěla chorobou zlomeného srdce. Jedni říkali: „Zamiluj se znovu a žij.“ Nemohla. Jiní povídali: „Zůstaň sama a žij!“ Nemohla ani to.

Sedávala na břehu potoka v kouzelné zemi jménem Fantazie. Utápěla se v ní, utíkala sem, když jí bylo nejhůře. Zapomínala žít…

Ptala se lidí, co má dělat. Nikdy nebyla s odpovědí spokojená. Ptala se vody, vzduchu, ohně i země. Ptala se ptáků, ptala se laní. Nikdo neodpovídal. Ptala se sama sebe, odpovědi byly vždy stejné.

Jednoho dne, na břehu potoka, potkala chlapce. Byl plachý, v očích mu sídlil strach. Stejně jako v jejích. Posadil se vedle ní a natáhl ruku. Pohladil jí po vlasech. Zpod víček mu vyklouzly dvě tiché slzy, společnice bezejmenných.

„Kdo jsi?“ zeptala se a stírala mu slané cestičky z tváří.

„Já jsem tvůj život…“ zašeptal v odpověď a znovu zaplakal.

„Jsem tvoje minulost i přítomnost.“ podíval se jí do očí, do duše.

„A budoucnost nejsi?“ podivila se a po zádech jí přeběhl mráz.

„Ne! To nejsem. Umíráme, nevidíš? Budoucnost neexistuje. Jsem zbitý, slabý…“

„Proč? Proč umíráme? Já nechci, nikdy jsem nechtěla…“ zachvěla se a chytila ho za ruce.

„Vážně ne? Jsem slabý, protože ty jsi slabá… Jsem zklamaný, protože i ty jsi zklamaná. Nemůžu to zvrátit, ne sám…“

„Pomůžu ti. Nechci být neustále zlomená… Co mám dělat? Živote! Co mám dělat?“ křičela zoufale.

„Žij… Bez ohledu na ostatní, dovol si být taky trochu sobecká. Mysli i na sebe. Na to, co může být, ne na to, co být mohlo… Utápíš se v beznaději, jsi oděná v zoufalství, se závojem bezmoci na tváři. Ubližuješ mi. A sobě dvojnásobně. Prostě jen žij. Vykřič tu bolest do světa!“

„To nejde, nedokážu to. Svět mě za to bude nenávidět, bojím se…“

„Ne, svět ne. Ty sama se nenávidíš, a proto zemřeme. Jiná možnost není… Nenávidíš mě, ubíjíš, lámeš a proklínáš. A přitom jsem jen život. Nemysli na něj, on nebyl pro tebe! Dej se někomu jinému…“

„Dala jsem mu všechno. Svou lásku, naději. Svoje zázemí, domov. Obětovala bych se pro něj, kdyby o to stál!“

„Ale on o to nestál… Dala jsi mu mě a já za to trpím.“ zvedl se a poodstoupil.

„Kam jdeš?“

„Jdu zemřít. Už nemůžu dál… Ne bez tebe a ty už umíráš tak dlouho, že mi nedokážeš pomoct…“

„Nechoď, prosím!“ zvolala rozrušeně.

„Musím, maličká. Je čas, copak to necítíš? Už z tebe vyprchaly i zbytky naděje. Už není nic…“

„Ale co se stane s tebou, když zemřeš? Jak můžeš být tak klidný?“

„Znovu se narodím. Jsem součástí nekonečného koloběhu. Zrodím se s někým, kdo o mě bude stát… S někým, kdo si mě zaslouží! Musím jít, sbohem!“ vzduch kolem se zatetelil, postava chlapce zmizela kdesi v labyrintu světa.

Za devatero horami a desatero lesy ležela na břehu potoka dívka. Nevidomé oči hleděly do nebe a v té prchavé chvíli západu slunce neexistovaly žádné otázky…

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight