Jak jsem potrkal Háre Krišna

U nás v Brně existuje několik lokalit, ve kterých vás bezpochyby někdo zastaví a pokusí se vám prodat nové, úžasné tarify pro volání, po domácku vyrobené měchačky, kvrdlačky a peroutky, a nebo třeba čuprdupr značkový Rolexky jen za dvě stovky! A když zrovna nepadnete do náruče téhle sortě obchodníků, neuniknete sbírce na děti bez domova, děti s domovem, ale jenom jedním společným a nebo děti s domovem a rodiči, z nichž jeden se pokusil vzít situaci do svých rukou a právě teď vás žádá o příspěvek na chod jejich domácnosti.

Procházím náměstím Svobody a cestu mi zastoupí pěkně upravená a usměvavá blondýnka. Už zdálky se mi nezdála. Jednak se nepohybovala spolu s proudem ostatních spěchajících Brňanů, ale hlavně se na mě už z dálky zubila a chřestila u toho malou kovovou kasičkou.

„Dobrý den, vy určitě budete chtít přispět na děti, že?“ hýkla radostí a zazubila se tak, že by ji okamžitě mohli obsadit do nového dílu Čelistí.

„Hmmm, no tak jo, a kolik mi na ně teda přispějete?“ zabrumlal jsem neochotně, zneužívaje dvousmyslnosti jejího dotazu.

„Ale né, vy jste mě špatně pochopil,“ zachichotala se a znovu na mě upřela svoje hluboké pomněnkové oči.

„My tady děláme sbírku na děti z dětských domovů. A když nám přispějete, můžete si vybrat jedno tady z těch krásných zvířátek.“ Vrazila mi do ruky plastovou pixlu plnou podivně vypadajících postaviček, z nichž nejméně třetina měla pochybně přišité oko nebo ucho a zbývající dvě třetiny disponovaly nanejvýš retardovaným vzezřením. Ani nevím proč, ale v té chvíli jsem si myslel, že přispívám na děti s nějakým postižením.

Pokusil jsem se vybrat si toho nejracionálněji vyhlížejícího sloníka a moje dvacetikoruna cinkla do poloprázdné kasičky.

Od té chvíle o mě slečna ztratila veškerý zájem a lačně se zubíc, vydala se za svou příští kořistí.

Pomalou chůzí jsem dorazil k hlavnímu nádraží. Už, už jsem se chystal vrhnout se po hlavě do té nepřehledné změti ostrůvků a různě rychle jedoucích dopravních prostředků, když se za mnou ozvalo:

„Promiňte, vy jste z Brna?“

„Eh? Jo jsem. Proč?“ podezřívavě jsem ji přejel pohledem. Nedržela v ruce žádné letáčky, plastové pixly ani chrastící kovové kasičky.

Vypadala jako docela normální osmnáctiletá holka s taškou na kolečkách a batohem přes rameno. Takových lidí je v okolí nádraží možné denně spatřit stovky. My, Brňáci, je důvěrně nazýváme Turisti.

„Já bych se vás potřebovala zeptat, kudy se dostanu na autobusové nádraží Zvonařka. Nevíte, kde to je?“ Z jejího pohledu jsem vyčetl směsici zoufalství a bezmezné oddanosti.

A tak jsem se jal líčit jí, kudy že se na tu Zvonařku dostane. Už u třetího zabočení vlevo a minutí dlouhých jezdících schodů po levé ruce mi bylo jasné, že tato křehká děva nedisponuje ani špetkou prostorové představivosti, která byla nadělena nám, mužům.

„Víte co? Já vás tam radši doprovodím,“ nabídl jsem se nakonec a ona nadšeně souhlasila.

A tak jsem zjistil, že se jmenuje Jitka. Že ráda přemýšlí o životě a že ji nesmírně zajímá, jestli ještě studuju nebo už pracuju a zejména pak, jestli taky rád přemýšlím o životě.

To už jsme dorazili k nákupní galerii Vaňkovka. A jelikož jsem na poslední položenou otázku odpověděl kladně, začala se zuřivě přehrabovat v té své hluboké kabele a po chvíli z ní vytasila jakousi knížku s divnou paní na přebalu. Měla na hlavě zlatou korunku a hrála na jakousi flétnu, pravděpodobně vyrobenou ze stejného materiálu. Její modrá kůže na mě působila poněkud neokysličeným dojmem a ten spokojený, bezstarostný úsměv už mi byl nepříjemně povědomý.

„To je Krišna, znáš ho?“ přešla s dechberoucí samozřejmostí okamžitě na tykání.

„No asi už jsem to někde viděl,“ přitakal jsem, a když se zrovna nedívala, protočil jsem oči v sloup. Tak ta mě vypekla. Tu jsem si vzpomněl, kde jsem ten Krišnův bezstarostný úsměv viděl. Bylo to ve filmu Samotáři. V té scéně, kdy snědli všechny ty výborný zelený koláčky.

S nesmírným zaujetím začala listovat tou knížkou a já jen nechápavě zíral na tu spoustu obrázků, které mi v ní ukazovala. Tu jakýsi slon se čtyřma rukama, onde zase podivně stylizovaná gazela se zlatým šípem v boku, vysmátá na celé kolo, jako by se nechumelilo.

„Tady v té knížce je spousta zajímavých myšlenek, které se ti určitě budou líbit.“

„Ale já s sebou teď nemám hotovost,“ pokusil jsem se vykroutit se z toho postaru.

„Ani kilo?“ vypadala velice udiveně a zklamaně zároveň.

Myslím, že v tom světě, ve kterém ona žije, s sebou každý nosí minimálně kilo. Minimálně jsem to stačil odpozorovat z jejího výrazu.

„Ani to kilo nemám...sorry,“ kypřil jsem půdu, abych do ní mohl po chvilce zarazit obří květinu lži.

„Hmm, tak to je pech.“ Knížku uklidila zpátky do kabely a už se vůbec tak pěkně neusmívala, jako před chvilkou.

‚Tak. A protože jsem teď odmítl její náboženství, tak mě ubodá obřadní dýkou a moje tělo najdou bezdomovci v nějaké Bohem zapomenuté uličce,’ pomyslel jsem si.

„Tak se měj fajn. Já už na to nádraží odsud trefím,“ prohlásila a zmizela v davu, který proudil všude okolo nás.

Bylo mi jasné, že už ji nikdy neuvidím. Ani ji, ani tu knížku s paní, co je vlastně pán. Ani toho slona se čtyřma rukama a ani tu gazelu, co má zlatej šíp v boku a je jí to docela jedno...