Příběh z kavárny

Vánoční povídka, psána jako dárek pro Ilianaiedail. Napsáno (nečekaně) v kavárně.

A/N: Drahá Ilianaiedail, pokud se mi podařilo napsat dobře tvou přezdívku, už to tak bude, že jsi se stala jednou z těch, které počítám mezi své kamarádky. Pokoj hipogryfům dobré vůle.

Když ho Daniela pozvala do kavárny, vadilo mu jediné - její kamarádka. Ta blondýna, kterou měl dřív docela rád, tu najednou byla děsně navíc.

Dal si červené víno. Blondýnka, jakoby mu naznačovala, že je v opozici, bílé. Daniela taky, ženské samozřejmě drží spolu.

Chtěl pronést přípitek na Danielinu krásu a světle hnědé kadeře. Nějaký instinkt ho však zarazil; cítil povinnost chovat se k oběma ženám stejně, proto nechal Danielu, aby připila na běžky.

Karolíně neušlo, že Michal z Daniely nespustil oči. Jistě, k ní se taky otáčel, ale bylo naprosto zjevné, že jen ze společenských důvodů. Snažila se decentně smát, lehce flirtovat a občas se ho jako omylem dotkla. Jenže Michal se usmíval na Danielu, okatě s ní flirtoval a několikrát dokonce stiskl její ruku v dlaních.

Po druhé skleničce to Karolína vzdala. Vypadalo to jako osudová chyba, avšak ona odešla na toaletu zcela záměrně. Smířená s tím, že muže svých snů nikdy nezíská, své city spláchla do záchodu a nad svými nejlepšími přáteli si umyla ruce.

Danielina bronzová rtěnka zůstávala stále jen na majitelčiných rtech. Ona i Michal zmlkli, když se Karolína vrátila. Nevěděla, co se mezitím stalo, ale když pocítila Michalův pohled a jeho koleno poblíž svého, pochopila. Tohle nebyl jeho společenský instinkt, nýbrž mužský instinkt.

Byla by to zajímavá polemizace o tom, co by se stalo, kdyby teď na záchod odešla Daniela. Avšak tím, kdo odešel, jsem byla já. Spěchala jsem na autobus.