Výměna

Pouta, která vzniknou společnou chybou, mohou napáchat obrovské škody. Zvlášť, když se jich chcete zbavit.

Ve velkém sále sídla Bourneových svítila toho večera tisícovka svící. Vždycky uměli oslavovat, ale tohle překonalo i jejich vlastní laťku. Kolem lustru kroužily desítky očarovaných zářivých stuh vytvořených ze světelného prachu.
Victoire stála dole s rukama založenýma v pase a pokyvovala spokojeně hlavou. Lilie byly naaranžované přesně tak, že ladily s celkovým laděním dřevěného obložení, ale nebylo jich zase moc, aby se hosté zalknuli opojnou vůní. Zpod schodiště vyšla její matka s širokým úsměvem. Vytvořila nádherné pozlátko.
&#8222Je to dokonalé, miláčku, DOKONALÉ!“
&#8222Děkuji, mami. Snad se to bude Regině líbit.“ V té větě byl jemný tázací podtón. Matka ji objala kolem ramen.
&#8222Bude nadšená. Krásnější výzdobu ještě v tomto domě nikdo nevytvořil. Bude to nejpompéznější oslava ukončení školy, jakou kdy kdo v rodině zažil.“
&#8222Nepřeháněj,“ usmála se Victoire. &#8222Stačí, že se ti to líbí.“
&#8222Nuže, je třeba se jít převléknout. A donutit otce, aby odložil teleskop a začal taky s přípravami,“ zahlaholila matka a se spikleneckým mrknutím začala stoupat po schodech nahoru.
Victoire počkala, až dveře do ložnice rodičů zaklaply, a vydala se do svého podkrovního pokoje. Ze schodiště byl na výzdobu krásný výhled. S vrozenou skromností se pousmála. Snad bude mít máma pravdu a Regi si dnešek užije.

Pročesávala si vlasy před velkým zrcadlem. Tento malý rituál ji vždycky dokázal uklidnit. Položila kartáč na toaletku a přejela bříšky prstů po okraji zrcadla, který byl vykládaný onyxovými plátky. Milovala to zrcadlo. Dárek k jejím patnáctým narozeninám.
Myšlenky jí opět zabloudily k Regině. Je to těžké, přejít ze stavu studentského do světa dospělých. Sevřela se jí hruď. Bilancování bolí. To si to nemohla nechat na konec roku? Unaveně vydechla. Nemůže jít dolů celá zamyšlená a s vráskou starostí mezi obočím. Regi si jí určitě všimne, to ona ji pojmenovala.

Očima spočinula na telefonu. Jistě, to je dobrý nápad. Musí se nechat rozveselit. Ne, není smutná. Bude stačit
přivedení na jiné myšlenky. Je jeden člověk, který zvládá univerzální přátelské služby. Jenže než stačila vzít
sluchátko do ruky, ozvalo se zaklepání na dveře.
&#8222Ano?“
&#8222Tady Mike.“
&#8222Pojď dál,“ řekla Victoire a očima se rozloučila s telefonem.
Mike opatrně otevřel dveře a vešel se zavřenýma očima.
&#8222Zdar Vicky. Jsi oblečená?“
Victoire se zasmála. &#8222Jasně že jsem, vždyť Regi tu bude za pár minut.“
Mike otevřel oči a zakřenil se.
&#8222Já myslel, že nedochvilnost máme v genech.“
&#8222Ne, v genech máme otravnou vtíravost. Co potřebuješ?“
&#8222Sprchu, ale proto tu nejsem,“ řehnil se puberťácky. „Chci se poradit. Koupil jsem Regině dva dárky a jeden z nich chci dát svý přítelkyni k narozkám příští týden. A nemůžu se rozhodnout, kterej bude kterej.“
&#8222Tak ukaž, ty experte.“
Na Vickyině ruce spočinul prsten s duhově barevnou lebkou velkou asi palec a pak náramek s nápisem JSEM TVŮJ KOBLÍŽEK.
&#8222Těžké rozhodování. Víš co? Koupila jsem taky dva dárky, jeden ti přenechám.“
Mike opustil pokoj se safírovým náramkem a zase bylo ticho.

Mike byl tak dětský. Puberťák. Tak otravný! Ale záviděla mu tu jeho nespoutanost. Ona sama o tu svou přišla vcelku brzy po ukončení školy. Ne, hlavně žádnou sebelítost. Vlastně na ni ani nezbyl čas, protože někdo opět klepal na dveře.
&#8222Zlatíčko, už je čas. Regi právě dorazila. Volala mi to sousedka. Prý zrovna zahýbá do naší ulice. Pospěš, chceme ji přivítat všichni společně.“
&#8222Už běžím, mami.“

Regina vypadala dokonale. Dlouhé blond vlasy měla lehce zvlněné, obočí jen jemně zvýrazněné a řasami by dokázala ovívat starověké faraony. Srdečně se vítala se všemi členy rodiny, dokonce i s Mikem, který se do jejího příjezdu nestihl vysprchovat. U Vicky se však zastavila nejdéle, tiskla ji v náručí skoro dvakrát tak dlouho než ostatní. Těsně před tím, než se odtáhla, zašeptala jí Regí do ucha:
&#8222Po oslavě se sejdeme na střeše, tak jako kdysi. Musíme si toho hodně říct.“

Regina byla celý večer středem pozornosti a všichni si to užívali. Vicky nejvíc. Stýskalo se jí po sestře a jejich drbárničkách. Sice byla o tři roky starší, ale nikdy to nebylo poznat, když byly spolu samy.
Po slavnostní večeři následovala krátká vzpomínková projekce rodinných fotografií. Všichni se bavili, alespoň dokud se otec rodu nezačal rozplývat nad úžasnou dokonalostí souhvězdí Štíra. To byl jasný signál pro vyklizení pozic.

Ještě nikdy nebyla tak rychle převlečená. Podšitá flaušová mikina a staré džíny s památeční dírou na koleni – to byla ta správná uniforma pro noční kecací pauzu na střeše. Už jako holky děkovaly všem bohům, že před staletími měli jejich předci tolik rozumu, že postavili rodinné sídlo s tolika členitostmi, že se ze střechy stal tak úžasný prostor pro tajné setkávačky.
&#8222Vicky?“ ozvalo se tlumeně zpoza severozápadní věžičky.
&#8222Jo, to jsem já. Už jdu za tebou.“
&#8222Pozor u tří červených tašek, je tam hromádka vlhkých spadaných listů. Málem jsem uklouzla.“
Vicky opatrně překročila hromádku u tří červených tašek a zasmála se. Ty tašky sem museli dát proto, že se kdysi probořila. Tehdy bylo zrovna po obrovské vichřici, takže se s opravami střech roztrhl pytel a černé tašky došly. Vicky si ty tři červenáčky oblíbila. Regina seděla na složené dece a druhá deka čekala na Vicky.
&#8222To je úplně jak za starých časů!“ zavýskla Regi a poplácala zatím opuštěnou deku.
&#8222Jasně, už mi to děsně chybělo,“ řekla Vicky, když si sedala. „Vzala jsem nám horkou čokoládu.“
Když se z obou šálků kouřilo, zadívaly se na měsíc a chvíli jen tak mlčely.
&#8222Už jsou to tři roky.“ špitla Regina.
&#8222Tři a půl vlastně.“ opravila ji Vicky.
Regina se na ni dlouze zadívala a odložila hrnek.
&#8222Victoire, musíme s tím něco udělat.“ Její hlas zněl vážně, a co hůř – odhodlaně. Dívala se na sestru pevným pohledem a bylo jasné, že nehodlá uhnout, dokud se nedočká odpovědi.
&#8222Jak to myslíš? Nejde s tím nic dělat!“ syčela Victoire. &#8222Co se stalo, stalo se. Konec. Musíme se s tím vyrovnat a jít dál.“
&#8222Nemůžu! Není mi to vlastní. Od té doby mi to není vlastní, předtím bylo.“
&#8222Přestaň. Když jsi říkala, že si chceš zopakovat naše mladická střešní dostaveníčka, nečekala jsem nic tak absurdního.“ Odmlčela se. &#8222Je to nevratné.“ dodala jemnějším hlasem. Sama měla pocit, že ji Regina nahlodala. Ale to byla pitomost! To nejde. Konec. Už tři roky je to jasné. Tři a půl. Victoire se zvedla.
&#8222Nemůžu v tom pokračovat. Jsem ráda, že jsi zas doma, ale já už půjdu spát.“ Než stačila Regina zasáhnout, zaklaply za její sestrou padací dveře na střechu.

Zrcadlo bylo toho večera náladové. Od toho krátkého střešního rozhovoru nedokázala Victoire najít klid. Dvakrát odhodila kartáč, protože jí najednou nedokázal pomoci. Dívala se na svůj odraz jako zhypnotizovaná a pořád se jí vkrádal do mysli podloudný pocit vnitřního neklidu. Zaskřípala zuby.
&#8222Možná má Regina pravdu.“
&#8222Ne to nemá. Člověk si nemá zahrávat!“ šeptala naštvaně. &#8222Výsledek prvního zahrávání si je toho jasným důkazem. Máš ho před sebou každý den!“
&#8222Co může být horší?“
&#8222Kriste pane, spousta věcí!!!“ Vstala od toaletky a začala přecházet po pokoji sem a tam. Očima se zachytávala na telefonu až příliš často. Jistě, to je její jediná záchrana. Jinak by mohla přistoupit na něco šíleného. Ještě než vzala telefon do ruky, otočila zrcadlo čelem ke zdi, aby nemohlo zasahovat do rozhovoru. Vytočila číslo a posadila se na okno.

&#8222Co se děje?“ ozvalo se do sluchátka. To je celý David, okamžitě je mu všechno jasné.
&#8222Přijela Regina.“
&#8222To je přece skvělé, ne?“ V podtónu bylo jasně slyšet, že tuší problém. On je naprosto dokonalý.
Najednou jí přišlo, že má v pokoji přetopeno. Natáhla se tedy k malému vrchnímu větracímu okénku a zatáhla za páčku. Za chviličku už jí ovlažoval jemný podzimní vzduch.
&#8222Chce to zkusit znovu. Jako negaci té předchozí akce.“
&#8222Proč to nechceš alespoň zkusit?“
Neodhalila v jeho hlase žádnou ironii.
&#8222Jak to myslíš?! Vždyť je mnohem pravděpodobnější, že se všechno tisíckrát zhorší, než to, že se to vyřeší a vrátí zpátky!“
&#8222To nevíš. Nikdo to neví, protože poslední lidi, co to kdy zkusili, kromě vás, jsou už tisíce let mrtví.“
&#8222Já vím, ale je to přece tak riskantní,“ zakňučela.
&#8222Já bych do toho šel. Podle mýho je stávající situace neúnosná. Do pěti let obě sejdete ze světa vlastní rukou, jestli s tím něco neuděláte.“
Mlčela. Tohle tedy rozhodně nechtěla slyšet. Vytušil to.
&#8222Mám se stavit?“
&#8222Ne. Musím si to do rána promyslet. Díky za upřímnost. Která samozřejmě nepotěšila.“
&#8222Upřímnost většinou nepotěší.“
&#8222A co odpovědi na otázky ‚jak vypadám?‘, no?“
„V drtivé většině případů to nemá s upřímností nic společného. Je to jen otázka přežití s vaším parádivým a na vzhledu závislým druhem.“
„Misogyne.“
„Taky tě mám rád. Měj se. A rozhoduj se upřímně, ne rozumově.“
„Dobrou noc.“
Položila sluchátko a vydechla, zhluboka a bolestně. Vlastně už někde v jádru věděla, jak se rozhodne. Ty poslední tři roky byly hrozivé. Neprožité. Ty změny jsou tak nepřirozené, že se s nimi nemohla sžít.
Shodila nohy z parapetu a zlehka seskočila na zem. Musí se pečlivě připravit. Projít si knihy, deníkové zápisy z doby, kdy to dělaly poprvé. Všechny ty materiály bude muset vytáhnout ze sklepa, kam je před časem v zoufalství schovala. A ráno se bude muset ponížit před Reginou, přiznat chybu a přikývnout na tu šílenost. Podruhé ve svém životě. To bude velmi dlouhá noc…

Ráno přišlo nečekaně. V jedné hodině mezi pátou a šestou se najednou z rozpačité oblohy vyloupl nový den.
Victoire seděla opět na okně. Ramena svěšená, oči přimhouřené únavou, nohy skrčené a přitisknuté k hrudi. Spala jen pár hodin, ale to nebylo rozhodující. Únava není rozhodující.

Když klepala na dveře Reginina pokoje, měla jasno o tom, co řekne. Dveře se otevřely těsně po tom, co zaklepala. Čekala ji snad?
Tázavý pohled.
„Uděláme to. Dnes v noci.“

Matkou vytvořený program zahrnoval spoustu návštěv a činností. Nejdříve musela jít Regina pozdravit všechny rodinné příslušníky žijící v okruhu sta kilometrů. To zabralo celé dopoledne. U tetičky Marjorie zvládli oběd o sedmi chodech a dostali takovou výslužku, že se jim už nevešla do auta. Museli ty objemné balíčky vézt na střeše přivázané prádelní šňůrou.

Následovala návštěva Reginina učitele zpěvu, pak botanická zahrada, káva ve vyhlášené kavárně a nekonečná tour po módních obchodech.
Regina rozdávala úsměvy, cvrlikala historky a chválila outfity i účesy, kam se jen vrtli. Victoire musela smeknout – její sestra na to měla skutečně talent. Skoro se až divila, že touží po opakování té šílenosti. Chtěla se vrátit k té Regině, kterou byla předtím. Zvláštní. Kdyby byla Vicky na jejím místě, byla by ráda a rozhodně by nechtěla změnu. Přesto to byla právě Regina, která začala dotírat.
I přes její dokonalou společenskou masku zábavnosti a cvrlikání dokázala Victoire rozeznat sestřino napětí. Obě vyhlížely večer s nedočkavou dychtivostí namixovanou se strachem. Je možné, že dnes v noci přestanou existovat. Nebo jen jedna z nich. Anebo… Se všechno dá zas do pořádku.

Večeře trvala celou věčnost, ačkoliv co do počtu chodů byla třikrát chudší než ta slavnostní uvítací tabule předchozího dne. Čas je skutečně tím relativnější, čím méně se nám to hodí.

I dokonale společenská Regina přestávala být mluvná, hleděla si svého jídla, sem tam odpověděla – jen na přímé otázky. Se setměním přišlo poslední sousto.

Šly spolu po schodech a Regina se šeptem zeptala: „Kde to provedeme? V tvém pokoji nebo v mém?“
„Na půdě to bude nejlepší. Víc prostoru a hlavně: z pokoje rodičů nezaslechneš, co se děje na půdě, ani kdyby tam probíhal koncert kapely Queen.“
„Jo, jasně. To bude ideální místo. Minule to bylo docela hlasité. Ke konci.“
Vypadala o dost nervózněji, než ji kdy Victoire viděla. Kupodivu ji to nezneklidňovalo. Od rána měla naprosto konstantní náladu. Už před večeří připravila nahoru na půdu všechny potřebné dokumenty, takže mohly jít přímo.
Čím blíž byly konci schodiště, tím více důvodů váhat se objevovalo v jejich mysli. Tolik toho nestihly udělat. Co když to nedopadne? Už neudělají vůbec nic.
Konečně za sebou zavřely těžké dveře. Nátěr byl z vnitřní strany už roky sloupaný, jen zvnějšku udržovali majitelé domu zdání, že tyto dveře nejsou ničím jiným, než kterékoliv jiné. Přesto byly jiné.
Mlčky zasedly kolem stolku uprostřed vyklizeného prostoru. Victoire otevřela knihu v neobvykle lesklé černé vazbě. Výtisk vypadal stovky let starý, ale kůže nejevila známky opotřebení. Vnitřně zářila.

Victoire nalistovala správnou stránku a vzhlédla k sestře.

„Tak. Jsi si opravdu jistá, že to chceš udělat?“
Po chvilkovém váhání roztřeseně přikývla.
„Je načase zase být sebou.“
Jakmile ta slova dozněla, Victoire si nebyla jistá, která z nich to vlastně řekla.
„Ano, docela se těším,“ ušklíbla se nervózně a Regina přikývla.
„Je čas.“ Která to řekla, to už nebylo důležité. Nebylo to důležité už tři roky.

Jakmile se začetly a jejich hlasy začaly vířit dokola, proplétat se a opětovně rozdělovat, nevnímaly už nic. Žádný strach, žádné pochyby. Nebylo na ně místo.

Když se manželé Bourneovi druhého dne ráno probudili, měli v hlavě spoustu plánů, jak ten den stráví. Samozřejmě se svými dvěma dcerkami. Od malička byly tak rozdílné, a přece jedna bez druhé nedala ani ránu. A v posledních třech letech, kdy je rozdělila škola, se zdálo, že se odcizí. Opak byl pravdou. Přestože Reginu skoro nevídali a Victoire se po dokončení školy z domu téměř nehnula, jakoby v domě stále byli kompletní. Pouta dokážou být velmi silná.
Paní Bourneová se podívala na hodiny na svém nočním stolku a zděsila se.

„Už je jedenáct! Proboha, tak dlouho jsme nespali od svatební noci!“
Pan Bourne se zasmál a vstal.
„Snídani teda vynecháme a dáme si rovnou oběd,“ rozhodla paní domu, když se oba už ustrojení vydali po schodech dolů. Pak se ale zarazila. „Děvčata ještě spí? Dole je ticho, tak nejspíš ano. Nechceš na ně zaklepat a říct
jim, že oběd bude za půl hodiny?“
Pan Bourne přikývl, otočil se a začal zase stoupat do schodů.
Už nějakou dobu si neplatili kuchařku – paní Bourneová tvrdila, že se potřebuje zabavit a že vaření pro její rodinu je pro tyto účely ideální. Třikrát týdně však docházela paní na úklid, poněvadž ten už požadavky paní Bourneové nesplňoval.
Zrovna chystala houstičky na zapečení do trouby, když zaslechla těžké kroky na schodech – spěch, útěk, panika. Pozastavila se nad tím, ale pokračovala v práci. Pokud nedá houstičky zapéct hned, nebudou hotové k polévce, která už se ohřívala na sporáku. Když její manžel vpadl do kuchyně, v tu ránu zapomněla na houstičky.

Ruku v ruce vešli na půdu. Manžel ji varoval, že by tam neměla chodit. Že by měla počkat dole na policii. Ale ona si nemohla pomoci. Musela to vidět.
Sunula se na svých nestabilních rozechvělých nohách směrem ke středu prostoru. Na troskách karetního stolku viděla nějakou podivně tvarovanou změť oblečení a… odpadků? Zrychlila. Její ruka vyklouzla z manželovy. Když dospěla k cíli, sesunula se na podlahu.
Nebyly to odpadky. Dívala se na zbytky těl svých dcer, slité dohromady v tlející homoli tkání a šatů. Skoro nebylo možno rozpoznat, kde měla těla hlavu a kde nohy. Jen občas se z té hromady vynořil obrys někdejší končetiny.
Nechápavě se ohlédla na manžela. Ozval se zvonek. Svět se chce také podívat…