Přání

Kapky lehce dopadly na okenice, pomaličku stékaly, až zanikly ve vrstvě vody ukotvené v mezírce pod oknem.

Putování kapek sledovala mladá dívka, snad už dosáhla sedmnácti let. Ve tváři se jí zračil smutek. Seděla ve své potemnělé místnosti a na stole jí v příšeří svítila jen svíčka. Vedle ní ležela pohozená hůlka a hromada knih, o které se dívka nyní opírala. Pohrávala si s tužkou a do papíru vrývala své jméno. Rowena...

Slunce již dávno zapadlo a nebe brázdily červánky nad hradem jménem Havraspár. Rowena je mladá dívka vychovávaná svými prarodiči, neboť otec v Rowenině brzkém věku umřel a matka ze žalu nad jeho ztrátou uprchla do lesů. Nyní Rowenu její babička s dědem vyučovali umění kouzel. Byť již jako mladá vykazovala nepopiratelnou schopnost čarovat, neboť byla vynalézavá a velice chytrá, rozhodli se, že její kouzelné schopnosti dovedou k dokonalosti.

Nyní, když Rowena sledovala zbývající paprsky již zašlého slunce, zastesklo se jí po matce. Chtěla ji alespoň ještě jednou vidět a obejmout ji. Aniž by si to uvědomila, začala si třít prokřehlé ruce červenající zimou. Pomaloučku vstala a došla k posteli, na níž měla přehozený teplý hábit. S myšlenkami úplně jinde si ho mátožně oblékala a přemýšlela, jak by ještě jednou mohla své matce pohlédnout do obličeje. U Sybily, pomyslela si Rowena, vždyť jsem čarodějka! Jistě ji dokáži nějak přivolat, přivábit... Myšlenky se jí zatoulaly k matčině tváři. Pamatovala si naprosto přesně rysy jejího obličeje, její překrásné dlouhé a hedvábné vlasy... Koneckonců, její matka byla lesní vílou, do níž se šlechtic, prapotomek kouzelníka Merlina, zamiloval.

Rowena nechala vzpomínky na ni prostoupit celou svou myslí. Zaklínadlo jí vyklouzlo ze rtů tak přirozeně, jako by ho říkala už stokrát. Pevně zavřela oči a doufala, že se stane to, co očekává.

Ticho přehlušil podivný zvuk a pak jasný hlas.

„Roweno? Roweno kde jsi?!“ Hůlka jí vyklouzla ze zkřehlých prstů a s dutým ťuknutím dopadla na zem. To není možné... Rowenina duše se tetelila jen při tónu hlasu, který ji volal. Je to opravdu ona?

Rowena se rozeběhla po hlase, který ji naplnil nepopsatelnou radostí.

Instinktivně seběhla ze schodů až ke vstupní bráně do jejich hradu a tam stála...

V lehkých zelených šatech, s prokvétajícím věncem a vlasy mnohem delšími, než si Rowena pamatovala, vedle mohutného klepadla ladně stála její matka. Chvíli tam tak stály a hleděly si do očí. Vtom se Rowena rozeběhla vstříc své matce, ne nepodobné jí samotné. Rowena byla šťastnější než kdy dřív a konečně, po tak dlouhém odloučení se s ní objala, matka jí projela jemnými rukami do vlasů a najednou v nich ucítila vůni lilií. Konečně, konečně...

Redakční úpravy provedla Janel Weil.