Na jméně nezáleží

Kratičká jednorázovka o netradiční lásce a podivné ženě, jež zbožňuje zelený čaj. Částečně autobiografické.

Sáček s citróny jí vyklouzl z ruky a žluté plody se
kutálely kolemjdoucím pod nohy.
„Ale ne,“ povzdechla si, když muž v obleku na jeden z nich šlápl.
„Promiňte,“ přidřepl si k ní, nedbaje na to, že má nové kalhoty. Ta žena nějakým
způsobem upoutala jeho pozornost – a přestože si byl jistý, že to nebylo těmi
citróny, nedokázal to přesně definovat.

„Máte špinavou nohavici,“ pokusila se o úsměv. Tvář měla ušpiněnou a slzy v ní
vytvářely obrazce. Napadlo ho, že v něm možná vzbuzuje nějaký ochranitelský
instinkt. Sice neměl žádnou představu o tom, co to znamená, ale určitě o tom
někde četl.
„Na tom nezáleží, stejně jsem si ty kalhoty už chtěl vyprat,“ zalhal. Ještě ráno
si je pečlivě žehlil.
„Tak, děkuji za pomoc a – mějte se,“ postavila se a otočila se k němu zády.
Sledoval její pozadí, až si uvědomil, že už ji taky nikdy nemusí vidět.

„Počkejte!“ zakřičel. Líbající se pár schovaný ve výklenku se zvědavě ohlédl.
Ona ne.
„Slečno!“ Teenagerka s piercingem v obočí se na něj podívala. Ona ne.
„Citronádo!“ Ani nevěděl, jak mu to vyklouzlo z úst. Pár se znovu začal líbat.
Dívka s piercingem přešla na druhý konec ulice. Ona se zastavila před přechodem
a otočila se.
„Promiňte…“ řekl jí už podruhé za krátkou dobu. „Já…nevím, proč…“

„Pozvete mě na zelený čaj?“
„Ehm, ano, totiž…“ Její pohled ho umlčel. Kdyby mu tohle řekla kterákoliv jiná
žena, nejspíš by si pomyslel, že ho chce sbalit. S ní to bylo jiné. Sbalit totiž
chtěl on ji. Zabočili do nejbližší restaurace a posadili se k oknu.
Promluvila jako první.
„Víte, proč mi ten sáček vypadl?“
Zavrtěl hlavou. Ten zelený čaj si opravdu dala, zato on popíjel bílé víno.
„Jedna z nemocí moderní doby,“ ukázala mu pravou dlaň. Nechápavě na ni zíral. „Mám
něco s šlachou u palce. Prostě, čas od času ťuk – a ruka povolí. Jako třeba před
chvílí.“ Najednou si to uvědomil. Pila čaj levou rukou a levou rukou si jej i
neohrabaně míchala.

„Nejspíš jste psala moc esemesek,“ řekl ne bez nádechu žárlivosti. Jemu
nenapsala ani jednu!
„To ne, já raději volám…“ téměř neznatelně pokývala hlavou. „Ale krom toho
vášnivě ráda hraju mobilní hry.“ Způsob, jakým vyslovila slovo vášnivě, ho
přiváděl do varu.
„Jak se vlastně jmenujete?“
„Na jméně nezáleží,“ protřela si oči. „Snad…příště.“

„Já jsem Tomáš,“ vydechl. „Mám to chápat, tak že nějaké příště bude?“
„Tomáši,“ řekla učitelským stylem a zvedla se ze židle. „Už musím jít, ale
přijďte ve středu přesně v sedmnáct hodin na tuhle adresu,“ podala mu kartičku.
„Budu mít narozeniny.“
~*><*~

Za tři minuty sedmnáct zvonil u dveří jejího bytu. V ruce držel žlutou
krabičku převázanou zelenou mašlí. Stále nikdo neotvíral.
Za minutu sedmnáct si všiml, že jsou dveře pootevřené. Rozhodl se vstoupit.
Třeba si jen někam odskočila, počká tam na ni. Měl přece přijít přesně.
V sedmnáct hodin vkročil do jejího obývacího pokoje. Byla tam. Seděla v křesle,
ve tváři vyrovnaný výraz. Na stole byly desítky krabiček zelených čajů a několik
nerozbalených dárků v zeleném papíře.
Chtěl zkontrolovat tep. Jenže žádný nenašel. Přivolaný lékař dokázal pouze
konstatovat smrt, přestože nebyl schopen říci, jak to. Byla prostě mrtvá.
Tomáš položil svou krabičku na stůl a posadil se na gauč.
Byl by přísahal, že v tu chvíli se rty mrtvé pohnuly a vyslovily jediné slovo: „Kamila.“