Síň plná obrazů

Příběh o snu a realitě, o touze a přáních. Vypovídá o tom, že pro lásku jsme schopni dát život a pro sen jsme ochotni zemřít.

Velká síň se zbarvila do ruda, paprsky zapadajícího slunce si hrály na stěnách a vrhaly různě podivné stíny, které vypadaly jako hra duchů. Pak pomalu ubývaly a ztrácely se v nastávající tmě, která zahalila celý hrad.

Nastala nedlouhá minuta ticha, kterou jistě každý v opuštěném hradu očekával. Jakmile uplynula, začaly se pozvolna ozývat odněkud tajemné hlasy. Šeptaly a pozvolna vytvářely dojem šumějícího vodopádu, kdo je však pozorně poslouchal, věděl by, že jsou zoufalé, stále a znovu budící se do tajemné noci.

Lidské oko by je spatřit nemohlo, avšak já je viděla. Nejsou to jen hlasy, které straší okolí, jsou to lidé, kteří po hradě chodí – průhlední a bezbarví, jakoby jim zůstal jen tvar těla, ale vnitřek zmizel. Myslíte si, že jsou zlí? To je omyl, jsou ti nejhodnější, jsou tak mírumilovní, jak by žádný člověk neuměl být. Říká se, že mnozí lidé, kteří chtěli jejich záhadu vyluštit, zemřeli. Ne však jejich rukou, nýbrž strachem či nesprávným pochopením. Jejich hlasy mluví pořád dokola, k zešílení, proto se ani mnozí badatelé nevrátili.

Možná se ptáte, kdo jsem já, ale to přece není vůbec důležité. Zdál se mi mnohokrát jeden a tentýž sen a nyní vím, že bez něj už nedokážu žít. Co je obyčejný lidský život proti tomu snu, za který jsem schopná vše obětovat?

To noční blouznění mě vždy láká sem a ještě dřív, než jsem na tento hrad v noci vkročila, věděla jsem, že sem patřím. A já to přijímám, proto teď opouštím síň plnou nejrůznějších obrazů, proto otevírám dveře do nejkrásnějšího pokoje, který si můžu přát.

Je to útulný pokoj, který již z paměti znám. Velká postel s červenými nebesy, noční stolek s vázou plnou růží a skříň plná nových šatů mě vítá, však jsem tu paní. Huňaté perské koberce mi zahřívají bosé nohy a stejně jako v mém snu si oblékám ty bílé šaty zdobené perlami. Mé nožky ozdobí střevíce, jež mi padnou jako na mě ušité, na hlavu mi náleží stříbrná korunka.

Teď již utíkám chodbou a vím, že můj sen se stává skutečností. Dveře, u kterých se ocitám, bez váhání otevřu. Tato místnost není tmavá, na stole stojí trojramenný svícen a stíny tu opět hrají svoji hru. Navíc sem dopadá měsíční svit, je úplněk, je čas. Všichni obyvatelé hradu ztichnou a housle začnou sami hrát.

U stojanu s plátnem stojí muž se stětcem a paletou. Má delší, kudrnaté hnědé vlasy asi po ramena, na sobě červený kabátec a pod ním bílou košili. Jakmile vkročím, zvedne hlavu. V jeho očích se objeví jiskry naděje a výraz v obličeji se mění na radostný. Ukloní se na uvítanou a pokyne mi, abych si sedla na stoličku naproti němu.

Proč jen si vybral zrovna mě, netuším. Vím však, že i já jsem si jeho vyvolila a život bez něj nechci. Proto teď s každým tahem jeho štětce umírám a svých barev se dobrovolně vzdám.

Své srdce a city, všechno mu dávám, dokonce i sílu, aby obraz dokončil.

S poslední tečkou na obrazu své tělo navždy opouštím – leží tam bezvládně v křesle. On odloží malířské náčiní a něžně mou mrtvou schránu odnáší až do věže, kde vedle jeho skutečného těla mám odpočívat v rakvi.

Sotva barvy na obraze uschnou, vystupuji poprvé z rámu i já, tedy moje duše, v bílých šatech a korunkou na hlavě, stejně spanilá, jako dřív. Neváhám a rozběhnu se – v půli chodby se s ním opět setkávám, tentokráte v objetí, které snad pro mě nikdy neskončí. Však máme pro sebe celou věčnost.

Pak na chvíli někam odběhne a vrací se zpět se svícnem.

,,Musím je propustit,“ poprvé uslyším jeho hlas. Je něžný a zvučný, ten nejlibější.

Společně ruku v ruce vkročíme do místnosti obrazů, všichni neživí se nám klaní. Jejich obrazy postupně vzplanou a celá místnost hoří podivným, modrým plamenem. Stěny zůstávají nezměněny, jen místo obrazů na ní visí jen ohořelé rámy. Všechny duše jsou teď volné, duchové zmizeli.

Tak se ocitáme na hradu jen my dva, každý večer po celou věčnost se budeme setkávat znovu a znovu. Všichni mají nyní svůj ráj, duše v nebi, my dva spolu.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat