Medvídek

Příběh běžného života bez magie

Byl vcelku normální den. Déšť, ranní špička, práce, oběd, povinné telefonáty rodině, pracovní schůzky, květiny milence, oznámení, že přijede později, večerní špička. Prostě - normální den jako jiný, jako již několik let před tím. Jen ten déšť se občas mění na sníh či slunce. Nudilo ho to? Možná...občas. Spíše takový nezájem a rutina. Jeho úspěch se dostavil po naplánovaném postupu v rodinné firmě a život mu nic nebral, spíše přehršel dával. Alespoň si to mysleli lidé kolem něj. Co by tak asi mohlo chybět muži s pozicí top managera, krásným domem, dvěma luxusními auty, ženou a sladkým dítětem? A asi tak třiceti miliony pod zadkem, které jen čekají, až pánova ruka pokyne a ony se přesypou do jiných kapes výměnou za luxusní statky. Nejspíš nic a nebo všechno. Jeho život byl dokonale naplánovaný a vše běželo po dobře promazaných drátkách. A to byla asi ta chyba. Cítil se prázdný, vyhořelý a bez cíle, pokud nepočítal nějaký ten kariérní boj či fúzi, co by mu rozproudila krev v žilách. To vše mu probíhalo hlavou při večerním návratu domů za město a říkal si, zda-li není blázen, že touží toto všechno změnit nebo dokonce zahodit. Proto si snad nevšiml varovného blikání rudých světel, ani zoufalého mávání jakéhosi člověka. Asi usnul, nebo neviděl, nebo nechtěl vidět...

První rána sesunuté závory jej probrala, ale to bylo již pozdě. S šíleným zavřeštěním vlastního strachu si uvědomil houkání vlaku s bílé světlo reflektoru. Pak už nic.

Probral se v nemocnici. Nic necítil, jen pach dezinfekce a škrobeného prádla. Chtěl něco říct, ale dýchací trubice mu v tom bránila. Měl pocit na zvracení, ne měl pocit, že jestli tu podělanou věc okamžitě nedostane ven, tak se asi poblije, nebylo na tom nic kultivovaného, ani uhlazeného. Změna tepu srdce či co jiného donutila místní personál za blikání a pípání přístrojů, aby se dostavil a laskavě mu pomohl z jeho prekérní situace. Chrčivě zahuhlal odpověď a nadechl se vzduchu, sám. Netušil, jak tím potěšil. Sestra pečovala o "jeho" přístroje a on si prohlížel pokoj. Nadstandardní, samozřejmě... květiny, plyšák od dcery, přání k uzdravení od kolegů. Natáhl po plyšákovi ruku a sevřel prsty kolem masivního krčku medvídka. Držel se ho jako majáku. Vyčerpalo ho to a sestra jej po očku pozorovala. Podařilo se a tak spokojen se svým výkonem usnul.

Do dalšího probuzení snil o dceři, vysokém útesu nad rozbouřeným mořem a medvídkovi. Stál na kraji útesu a hroutil se dolů, dcera stála na vrcholu majáku a medvídek před ním. Natahoval k němu své huňaté plsťové tlapky a snažil se mu pomoci nahoru.

Sen se mu však nepodařilo dosnít. Probudil jej šramot v pokoji. Zjistil, že jej okupuje sestra a doktor. Doktor jej ujistil o nejlepší péči, o zákrocích a zázraku jeho přežití. O deštivé noci a o nehodě s vlakem. A o změně života, léčení, pohybu a dokonce i postoje k životu. Nechápavě jej pozoroval, dělá si z něj blázny?! Ne. Byl mrzák. Docela jej ta skutečnost udivila. On? A mrzák?! Nyní chápal svou necitelnost, nepohyblivost. Není to vlivem utišujících prostředků... Sevřel v jediné pohyblivé levé ruce medvídka a jako by omámeně pohlédl z okna. Doktor se sestrou opustili pokoj se slovy, že pošlou psychiatra a rodinu. V jakém pořadí asi?

Stočil pohled zpět na medvídka, na jeho kulaté tělíčko, dobráckou hlavu a rozpřáhlou náruč...

"Nedosáhl si..."

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto