Naděje – Má mě rád, nemá mě rád
Z pera anonymního autora. -*- „Tohle nemá cenu.“ Zorka s povzdechem odhodila kopretinu na hromádku k ostatním. Je zázrak, že v okolí vůbec nějaké zbyly. Marika jí věnovala povzbudivý pohled. „A co ho jít zkusit oslovit?“ nadhodila kamarádka s nevinným výrazem a pohodila nenápadně hlavou směrem k hloučku chlapců, kteří opodál hráli fotbal. „Zbláznila ses?!“ vyjekla Zorka pobouřeně. Marika bezelstně pokrčila rameny. „Kopretiny tomu prdlajs rozumí,“ mudrovala, „jsou to jen kytky.“ Zorka se jí chystala odpovědět, ale najednou ji cosi kulatého praštilo do ramene. Prudce se otočila a chystala se, že si to s někým pěkně vyřídí, jenže… „Ty jsi Zorka, viď?“ Stál tam...
Láska
Z pera Simelie Mallorny. -*- Každé ráno mě na stole v práci čeká rudá růže a já nemám tušení od koho by mohla být. Podle vzkazu bych něco poznat mohla, ale tajemný ctitel vždy na místě zanechá pouze květinu se srdíčkem bez jakékoliv nápovědy. Dneska již však odhalím, kdo mi je na stole nechává. Přišla jsem dříve a schovaná čekám, až on přijde. Slyším kroky, někdo se blíží. Snažím se dýchat potichu, abych se neprozradila. Opatrně vystrčím hlavu a když zahlédnu Damiena, jak pokládá na můj stůl další růži. Tak on to cítí stejně? Pomalu vycházím ze svého úkrytu a s úsměvem mu vycházím...
Statečnost
Z pera Saiph Lacaille. -*- Elvíru jsem poprvé potkal, když jsem stál u otce a tiše rozjímal. Byla o dvě řady dál, opírala se o náhrobek, pohled upřený na květiny. „Lilie,“ otočila se na mě nevěřícně, jako by to neměla komu jinému říct, a pak už jen mlčela. Přikývl jsem. Truchlit se dá mnoha způsoby. Až o nějakou dobu, pár kývnutí a podivných sdělení později jsem zjistil, že pochovala manžela. „Byl tak odvážný,“ říkala a dmula se pýchou nad jeho statečností, slzy v očích. Nevím. Postavit se do cesty drakovi bez strategie, zkušeností a sám, to mi přijde spíše hloupé. Což jí nikdy však...
Láska
Z pera anonymního autora. -*- Každý má právo na lásku, i když ne každý si to myslí. Ona si to také dříve myslela. Ale co je láska? Netušila do té doby, dokud ho nepoznala. Každý den ji nosil červené růže a ona to milovala. Milovala růže, jejich vůni a jeho. Překypovala láskou k němu i když si to prvně nechtěla přiznat. Myslela si, že lásku nikdy nepozná díky tomu, co prováděla. Ale poznala a věřila, že ji jednou pozná každý. A to v jakékoliv podobě. Chtěla, aby každý člověk si našel někoho úžasného. Později si tedy uvědomila, jak je v životě důležité někoho takového...
Pýcha – Slunečnice
Z pera Rose Daninatali. -*- Ach, jak jsem krásná. Mé kráse se žádná jiná květina nevyrovná. Mé ladné tělo se pne do výšin. Zastíním všechny kolem sebe. To já se koupu ve slunečních paprscích, které mi dodávají ještě větší krásu. Musím se ještě pořádně natočit. Ta nádherná vůně, která se kolem mě line. Jsem prostě božská. Počkat, co se to děje? Kdo to na mne sahá? Au, au, někdo se mnou neurvale trhá. Paprsky mizí, je mi chladno. „Miláčku, to je pro tebe,“ podá Robert slunečnici své Jasmíně. Ta se pohrdavě podívá na květinu a odhodí ji stranou. „Hm, růže by lépe vystihla mou...