Il Teatro Del Silenzio
Obujte si pohodlné boty a spolu s bobříkem toulavých bot a slečnou Kešou z Borové se vydejte na procházku slunnou Itálií. -*- Tak přesně na tom koncertu jsem nebyla. Ale stála jsem na tom místě týden před jeho konáním. Stála jsem v přírodním amfiteátru z dob Etrusků a recitovala svou oblíbenou báseň. Poslouchal mě hmyz, který hlasitě komentoval můj umělecký výkon, a v závěru mě doprovázely divoké kachny, které si v rákosí obklopujícím jezírko pořídily letní lázně. Kdysi jsem jela několikrát na stejný zájezd se stejnou cestovní kanceláří. Vlastně i se stejnou průvodkyní. Protože jsem už znala program, domluvila jsem se s ní, že vystoupím z autobusu ve Volteře, půjdu si po svých, a zase se k autobusu vrátím pozdě odpoledne, až se bude vracet z celodenního výletu po...
Vílí prach
V pátém kole bobřík veršů málem šokem omdlel. To, když mu slečna Newika naservírovala krásnou a neskonale dlouhou báseň. -*- Na mechu malinká víla si sedí Sedí vprostřed zeleného lesa Od ní vůkol píseň se nesa Zvědavě na svět okolní hledí Na mechu barvy nejdražších smaragdů Zpívá si, zpívá o matičce Zemi Nejkrásnější planetě mezi všemi Zpívá, jak by znala ji celou, opravdu Její slova nesou se pod klenbou z větvoví Pod klenbou korun statných stromů Oni a semínka? Dávno již tomu! Skřivánek zpívá s ní, tiše jí napoví Skřivánek postrčí píseň tu o světě Přírodu přenádhernou jistě chválí Z výše ji vídá – změnit téma však neotálí Zajímá se o lidi na velké modré planetě Skřivan, co na větvi sedává pod červánky Drobný krasavec notující v hávu peří Štěbetá víle a víla...
Den blbec
Každého sem tam potká den blbec. Po čase se ale takovému dnu lze i zasmát. Tohoto bobříka smíchu ulovila Mia Whitebear. -*- Ulomil se mi kousek zubu. Ne, to není k smíchu. To je spíš k pláči. Dobrou čtvrt hodinu stojím před zrcadlem s vytřeštěnýma očima. Dalších deset minut si do dutiny ústní svítím baterkou a snažím se namluvit, že se mi to jenom zdálo. Nezdálo. Tohle se mi teď vůbec nehodí! Začíná školní rok, ve sborovně je nás poskrovnu a moje cesta k zubaři do jiného kraje zabere skoro celé dopoledne. To se ředitelce zamlouvat nebude… V noci špatně spím. Děsí mě sny v podobě zubaře v podivném bílém munduru, který spíš připomíná strašidlo než člověka, který mě zbaví problému. Opřená o sklo doháním...
Těžké začátky
Začátky většinou bývají těžké. Ale když se za čas ohlédnete zpátky, dokážete se nad nimi i zasmát. Právě takový příběh pro bobříka smíchu sepsala slečna Indris Elwinor. -*- Johana si naposledy zkontrolovala, že má připravené všechny věci a vyrazila. Byl už nejvyšší čas. Za žádnou cenu nechtěla přijít první den na praxi pozdě. Na tento den se těšila již od okamžiku, kdy jako vyplašená patnáctiletá žačka poprvé prošla branou zdravotní školy. A nyní, po dvou letech studia mohla poprvé zamířit na dětské oddělení. Na to se těšila ze všech nejvíc. Měla děti ráda, líbila se jí jejich nevinnost a bezprostřednost. Jak se pomalu blížila k bráně pavilonu dětské chirurgie, začalo jí být trochu úzko. Co když zase něco pokazím? Musela si totiž přiznat, že má tak trochu talent...
Smutné slunce
Pojďte si přečíst s bobříkem ponaučení příběh, který pro něj sepsala slečna Vilja Carrie Dechant. -*- Jednou, už je tomu hodně dávno, začalo být slunce na nebi smutné. Zdálo se mu, že už ho netěší putovat den co den po nebi, svítit a shlížet na svět tam dole. Každé ráno pro něj bylo stále těžší se donutit vyhoupnout nad obzor, cestovalo po nebi rychleji a stále častěji oblohu zatahovalo dešťovými mraky, aby si zakrylo výhled. Zvířátka si velmi rychle začala všímat, že stále častěji prší, je chladněji, noci se prodlužují a dny rychleji utíkají. Jedno po druhém je zachvacovaly obavy a nejistota, protože nic podobného se nikdy dříve nestalo. Do té doby totiž byly všechny dny stejné, občas pršelo, aby se svět hezky zalil a zeleň mohla růst, ale jiné rozdíly mezi dny...