Il Teatro Del Silenzio

Il Teatro Del Silenzio

Obujte si pohodlné boty a spolu s bobříkem toulavých bot a slečnou Kešou z Borové se vydejte na procházku slunnou Itálií.

-*-

Tak přesně na tom koncertu jsem nebyla. Ale stála jsem na tom místě týden před jeho konáním. Stála jsem v přírodním amfiteátru z dob Etrusků a recitovala svou oblíbenou báseň. Poslouchal mě hmyz, který hlasitě komentoval můj umělecký výkon, a v závěru mě doprovázely divoké kachny, které si v rákosí obklopujícím jezírko pořídily letní lázně.

Kdysi jsem jela několikrát na stejný zájezd se stejnou cestovní kanceláří. Vlastně i se stejnou průvodkyní. Protože jsem už znala program, domluvila jsem se s ní, že vystoupím z autobusu ve Volteře, půjdu si po svých, a zase se k autobusu vrátím pozdě odpoledne, až se bude vracet z celodenního výletu po historických centrech Toskánska. Volterra je staré etruské město, ve kterém se z části zachovaly ještě etruské hradby. Zbytek města už je novější, jsou tu památky na dobu římskou, florentskou, i na rodinu Medici. Město proslavily alabastrové výrobky, které tu naleznete na každém rohu.

Andata i ritorna,“ tedy zpáteční jízdenka na místní autobus, stojí pár drobných. Cílová stanice La Sterza. Pokud je někdo slabší na žaludek a trpí kinetózou, jistě si přijde na své. Cesta se vine malebnou krajinou, ale to, co by na obrázku význačných impresionistů i obyčejných patlalů vypadalo nádherně romanticky a zasněně toskánsky, je ve skutečnosti silnice složená ze serpentin, kterých je tolik, že se zkrátka nedopočítáte. Žaludek máte ještě ve Volteře, když pomalu vystupujete v cíli.

Byl to můj sen. Tady nedaleko, v Lajaticu, se narodil Andrea Bocelli, který mě kdysi přivedl ke studiu italštiny. V okolí má jeho rodina, přesněji rodina jeho bratra, velkou farmu. Ve vesnici La Sterza prodávají víno. Už asi tři sta let. Přijela jsem si pro víno, protože tehdy nebylo možné je sehnat jinde. S velkým batohem na zádech jsem stála před obchodem tak dlouho, než nějaká paní otevřela. Vyprávěla mi o historii rodiny, ukázala mi vína, která vznikla, když se Andrea a jeho bratr narodili. Ještě s ručně psanou vinětou. Na závěr mě požádala, abych se jim podepsala na barikový sud.

Poté jsem došla až do Lajatica, vypila kávu v místní kavárně, prohlédla si vesnici i místo, kde se každoročně koná velký Andreův koncert. Nádherná příroda a … ticho… za ten půl den tam jsem si odpočinula víc, než za zbytek dovolené.

A pak začalo to pravé dobrodružství. V batohu na zádech jsem nesla deset sedmiček vína. Už půl dne. Vrátila jsem se na zastávku autobusu, a zjistila, že „dnes“ se mění jízdní řád. Poslední vhodný autobus mi odjel před půl hodinou. Když budu čekat na ten další, nestihnu svůj zájezd ve Volteře. Nu což, tak jsem se vydala pěšky. Co je to pro našince 20 km? Poslední informace, kterou jsem si z benzínky na konci La Sterzy odnášela, byla venkovní teplota 36 stupňů. Bylo krátce po poledni, Toskánsko na přelomu srpna a září, na zádech sedm litrů vína, černá asfaltová cesta, jen občas zastíněná stromy rostoucími v některé ze zahrad, které jsem míjela.

Toskánci jsou vynikající lidé. Jako by to ani nebyli Italové (nic proti Italům). Jsou to spíš Etruskové. Pohostinní, vlídní… nebo jsem prostě už vypadala příšerně. Z budov a zahrad, které jsem míjela při své cestě do Volterry, vybíhali lidé a nosili mi pití. Někteří se ani neptali, co tam dělám. A tak jsem šla a už ani moc nenadávala. Až najednou u mě zastavilo auto. Všimla jsem si toho, až když na mě řidič zatroubil. Nabídl svezení. Usadila jsem se vedle něj, batoh položila na podlahu vozu. Řekla jsem, že chci do Volterry. Řidič vypnul motor. Nepřišlo mi to divné, protože mi už dávno bylo úplně všechno jedno. Že se nemá lézt k cizím lidem do auta, že se nemá to i ono, prostě nic. Věděla jsem, že jsem spálená od slunce, že budu mít dva světlé kruhy kolem očí po brýlích, že jsem propocená durch.

To, že na mě vylil litr a půl vody, jsem zjistila, až když byla láhev prázdná. Probralo mě to. Začala jsem dýchat. Koukala jsem na něj asi dost nechápavě. Nastartoval a vyrazil. Tak tedy do Volterry. Byli jsme tam asi za dvacet minut. Dovezl mě až na to parkoviště, kde jsem se měla setkat se svým zájezdem. Vyprávěla jsem mu o svém nákupu, o svém zážitku z tichého Lajatica, z toho, jak se mi v Toskánsku líbí (což mi připomíná, že už jsem tam dlouho nebyla) a tak. On potom vyprávěl, že má také farmu, že také vyrábí víno a příležitostně prodává, a že je támhle za tím starým rozeklaným stromem. Slíbila jsem mu, že příště se zastavím pro víno u něj.

Za pár let jsem se do kraje vrátila. A hledala jsem farmu tam u toho starého rozeklaného stromu. Našla jsem ji. I toho člověka jsem našla. Ptala jsem se, jestli prodává víno. Chvíli na mě koukal, pak se rozesmál a řekl: Ty jsi to víno od Bocelliho!

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *