Vílí prach

V pátém kole bobřík veršů málem šokem omdlel. To, když mu slečna Newika naservírovala krásnou a neskonale dlouhou báseň.

-*-

Na mechu malinká víla si sedí
Sedí vprostřed zeleného lesa
Od ní vůkol píseň se nesa
Zvědavě na svět okolní hledí

Na mechu barvy nejdražších smaragdů
Zpívá si, zpívá o matičce Zemi
Nejkrásnější planetě mezi všemi
Zpívá, jak by znala ji celou, opravdu

Její slova nesou se pod klenbou z větvoví
Pod klenbou korun statných stromů
Oni a semínka? Dávno již tomu!
Skřivánek zpívá s ní, tiše jí napoví

Skřivánek postrčí píseň tu o světě
Přírodu přenádhernou jistě chválí
Z výše ji vídá – změnit téma však neotálí
Zajímá se o lidi na velké modré planetě

Skřivan, co na větvi sedává pod červánky
Drobný krasavec notující v hávu peří
Štěbetá víle a víla každou notu jemu věří
Skrývají se v písni ptáčka hádanky?

Skřivan víle pěje o pocitech prostých lidí
O lásce, o smíchu, o smutku, o štěstí
Vypráví příběhy, mýty i pověsti
Vílka se červená, špetku se stydí

Nikdy o lásce ničeho neslyšela
Lidé a vše jejich bylo jí cizí
Mysl její vždy k přírodě mizí
Žádných lidí za věčnost neviděla

Přestává víla, přestává pět
Slavík ji vede daleko od mechu
Vypráví, co jen zná, bez spěchu
Rozhodl se víle ukázat svět

Na křídlech skřivana víla sedí
Rozhlíží se a diví se všemu co není les
Daleko od paloučku skřivan ji letem nes‘
Na město ze skla lidské hledí

Skřivan prolétá mezi mrakodrapy
Ve skle a kovu vílka vidí odraz obou
Vyletí vzhůru, nad nejednou jsou budovou
V hlavě míst mnohý má opeřenec mapy

Usedne na střechu jedné z kanceláří
Stvoření s křídly shlíží dolů na každoden
Zamýšlí se nad smyslem, opakující se sen
Zvídavě, jak prvňák malý, víla se tváří

Skřivánek vyletí nahoru nad mraky
Šedaví beránci se pasou nad tím vším
Klesá dolů zas heboučkým povětřím
Vílička výská, on nemá rozpaky

Tentokrát zaletí do městského parku
Na čtvercích rodiny rozsazené
Z výšin louka vypadá jak okno vyražené
Duhové střípky z mozaiky na tu dálku

Na keř letec usedne, s vílou se dívá
Dítě ji poznalo dle knížky pohádek
V mravech jen aby držela pořádek
Zpátky ratolesti na pozdrav kývá

Dospělá žena u skřítka se směje
Ve víly nevěří, kouzel zapomněla
Skřivánka malého mrknutím uviděla
Nechápe v nejmenším, co se to děje

To cestovatelé oba jinde se snesou
Jiných věcí zří než lásku matky
Okamžik smutku – lásce na památky
Lidi v černém zří, jak kytice nesou

Kouzelná moc nese se z duhy v trávě
Skřivánek přiletí opatrně blíž
Pod stromy, pod vrbou, uvidí skrýš
Chlapec tam dívku políbil právě

Užasle bytost kouzel sleduje nepoznané
Místo a moment pohltí nitro její
Dojata stojí tam, s přáním, nadějí
Že kráska jednou špitne: „Beru si vás pane!“

Stojí tam i skřivan a bez hlesu pozoruje
Co viděl, ach, již nejmíň tisíckrát
Ví, že slůvka sladká ztrácí se v tmách
Za jiný osud těch dvou oroduje

Stojí tam s vílou a obejme ji křídly
Tajně touží stát tam napořád i déle
Srdcem silně buší jeho tělo celé
Lásku svou zasel, kde duše sídlí

Něžné stvoření dál stojí jako socha
Nehybná je, snad dojatá, v dalších minutách
Najednou do stínu dopadá vílí prach
Křidélky třese, radost neutuchá

Když všimnou si dvojice milenci skrytí
S úžasem hledí malé víle vstříc
Co včera neznala z pocitů nic
Vůkol nich skrz stébla dere se kvítí

Nezapomenou na tuhle chvíli
Dosedl na ně kouzelný vílí prach
Nejpevnější bude jejich pouto, vztah
Jak by jeden a jeden jedno byli

Slavík vílu na křídla pozve tiše
Zvedne se od lidí zas v nebeskou výši
Je večer, vrací se v tu lesní říši
Zpěv jeho hlasitý o lásce píše

Nese své zlato zpět na smaragdový mech
Rubín a topaz, když za obzor se ukládá
Věčný moment oběma připadá
Pod nebem safíru tají se dech

Víla sklouzne dolů z křídel peřím strojených
Sama se třepotá ve vánku
V očích rytíře hledá pozvánku
Na setkání další duší dvou spojených

Vrátí se dolů, vrátí se do vřesu
Skřivan na shledanou slibem dá jí
Dlouho cestu z objetí oba hledají
Co bylo dále, povídat nesnesu

Skřivan se nevrátil z nočního letu
Nikdy již nesedl na něj vílí prach
Letec, pro ni hrdina, zhynul ve troskách
Příroda je krutá, prosím, ať se pletu

Víla to neví, čeká na něj roky dlouhé
Na lidi se chodí dívat, na dvojici
Jednoho dne však zří jen dívku truchlící
V zimě, slabá jako dítko pouhé

Usedá jí na rameno a znovu tiše zpívá
Pohádky vypráví jako skřivan kdysi
O přírodě a o krásách, co s ní nesouvisí
O světě, kam již se stařenka nepodívá

Z posledních svých sil, z kouzla posledního
Přenáší do mysli staré dámy
Příběh, co jinými byl nepoznaný
Volá víla vzpomínky parku poledního

Stařenka se usmívá, slzami vlhkou má tvář i zrak
Zpátky je mladá, znovu se on drží s ní
Polibek, ten první, na nic jiného nemyslí
Když oči zavře, vílí pokryje jí ještě jednou prach