Řeka Styx
Stojím na břehu černé řeky… Stojím na břehu černé řeky Za mnou slunce, přede mnou tma Po řece připlouvá loď – na přídi lucerna Lodička bez vesel vznáší se tmou Jen já a slepý převozník Myslí mučivé obrazy proběhnou Zpocený Sisyfos se dívá za kamenem Žíznivý Tantalos pozdvihá ruce v gestu zoufalém Vězněná Kora – královnou podsvětí Orfeus naposled s Eurydiké v obětí Stojím na břehu černé řeky Za mnou lucerna přede mnou tma Hádes mě vítá kostlivým spárem Charón se bláznivě rozchechtá Redakční úpravy provedla Janel...
Motýlí nebe
Seděl na kůře stromu. Nehybně, jako by vyčkával, pospával a zároveň se nemohl dočkat, až poletí. Mávnutí křídel proťalo vzduch a křehké nožky se zvolna odlepily od povrchu. Zamířil si to na nedalekou loukou. Let byl jeho přirozeností a užíval si ho, jak nejlépe mohl. Střídavě stoupal a klesal, nechal se unášet větrem a následně se vyprostil z jeho chladivého sevření. Sletěl níž, až těsně nad stébla trávy. Lehká křídla s elegancí sobě vlastní čeřila vzduch, jako jemný vánek čechrá lidské vlasy. Znal tu louku. Nevěděl odkud a přestože zde byl dnes jistojistě poprvé, věděl, že ho k tomuto místu něco poutá. Všiml si dvou lidí, jak spolu v záři zapadajícího slunce rozmlouvají. Dívka a chlapec, oba oděni v letních šatech, aby odolávali horku letních dní, seděli v trávě...
Království Araxie – III. Noční pronásledování
Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova. Právě včas. Ani ne po dvaceti minutách zahlídnul za sebou vzbouřený celý město. Armáda cepů, sekyr, vidlí i kladiv běžela ke statku. Tam však nikoho nenašla a tak se, až na pár vytrvalců, kteří se rozhodli pátrat po okolí, rozešla. Netyka je sledoval opřenej o mohutnou borovici v přítmí lesa, do kterého dopadaly poslední chabé paprsky. Nakonec se odvrátil, přesvědčen, že už mu nehrozí žádné nebezpečí, a šel přímo za nosem. A tak už neviděl, že se u skupiny asi dvaceti pronásledovatelů náhle...
Jiskra slunce – Epilog
Půvabná mladá žena seděla v houpacím křesle a šila dětské šatičky. Její kulaté bříško její činnost zdůvodňovalo. Usmívala se, jen občas, když se musela víc soustředit, maličko nakrabatila čelo. Náhle v domě za ní bouchly dveře a ona zvedla hlavu v radostném očekávání. Přišel mladý muž a zlehka ji políbil na ústa. „Jak ses dneska měl?“ pohladila ho po paži. „Výborně, a vy?“ usmál se on. „O moc líp to už nejde,“ odpověděla s úsměvem. Ruku v ruce se vrátili do domu. Jejich rodinné štěstí se zdálo dokonalé. Najednou muž řekl: „Drobečkovi rodiče mají problémy s penězi a brzy se nebudou moct starat o všechny děti.“ „Jen Drobečka přiveď. Může tu bydlet s námi.“ Znovu se na sebe usmáli. Jejich život je naučil...
Jak na narkomana IX.
„Hodláš ho poslouchat?“ „Vypadám snad jako poslušný typ?“ „Ani ne,“ usoudila jsem po zhlédnutí jeho oblečení. Ředitel nás udeřil svým pohledem a jako kněz dále pokračoval ve výkladu. „Hele, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se zamyšleně a on se jen zasmál. „A jak bys chtěla, abych se jmenoval?“ „Tak jak se jmenuješ?“ „Který jméno se ti líbí?“ „Proč bych měla lidi hodnotit podle jména?“ „Rozum, odškrtnuto,“ řekl šeptem. „Hmm?“ zdvihla jsem obočí. „To nic, jmenuju se Alexander.“ Zachichotala jsem se. „Lexa!“ „Hmm?“ „Mno jen že to není český jméno, že jo.. Vždycky se mi líbily ty cizí jména..“...
Příběh nesmrtelnosti – 6. kapitola – Kdopak to mluví?
Když mi ten večer Eltariel ukázala, kde budu bydlet, netoužila jsem po ničem jiném, než být chvíli sama. Nějak toho na mě bylo moc. No uznejte, mě, člověka, který na sobě neměl sukni od doby, kdy se naučil dupat nožkou, schovávat se pod křeslem a křičet „Ne, já neci, neci!“, nutí nosit dokonce šaty a ještě po něm chtějí, aby jezdil na koni. Jo a jen tak mimochodem má ještě zachránit svět. Divíte se, že mě to všecko trochu zmohlo? Z roztržených zelených šatů, které jsem dala Jaině, aby je opravila, jsem se převlékla do trochu pohodlnější bílé halenky a zelené sukně, hnědý korzet jsem nechala s nedůvěrou ležet na posteli, kde jsem ho našla, protože… korzet? He? Povalovala jsem se na posteli, chroupala nějaké podivné sušenky, které mi kdosi...
W.A. a kouzelné zrcadlo – Kapitola I. – Žena pod růží
„Jsem netvor,“ pomyslel si. „Proč jsi mi dal život? Abych trpěl? Netvor, zrůda.“ Udeřil do zrcadla a to se roztříštilo na milion třpytivých střípků. „Jaká nádhera. Kolik krásy je kolem mě…“ „Waltře, pojď sem!“ křikla stará žena panovačným hlasem. Do pokoje vešel muž a tázavě na ni pohlédl. Ležela na sedačce, která se pod ní prohýbala téměř k zemi. Byla až neuvěřitelně otylá. „Je čas na můj čaj. A přines mi k tomu sladké pečivo. Víš přeci, že musím mít dostatek cukru,“ poručila mu. Muž se otočil na podpatku a odešel z obývacího pokoje. Co nevidět byl ale zpět a v rukou držel stříbrný podnos se šálkem čaje a koblihami. Položil ho před ženu a zdvořile se uklonil. „Jen se posaď, Waltře,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
