Svíčka II.

Další povedený příspěvek ze soutěže Svíčka. Seděla v tmavé místnosti a mlčela. Kolem se rozléhalo zvonivé ticho sem tam přerušené hlasitým smíchem z vedlejšího sálu. Takové alespoň bylo zdání. Jen ne její. Slyšela svého společníka. Kde byl? V plamínku dohořívající svíce? Snad. Kdo byl? Nejmilejší a nebo jen černé svědomí. „Proč tu tak tiše sedíš a nic neříkáš? Noc je ještě mladá,“ zašveholil. Upírala oči do komíhajícího se plamínku a ukazováčkem si mnula rty v zamyšlení. „Jen se podívej, co jsi stvořila. Tolik slov a teď nemáš co říct? Pozvala jsi mě sem, tak mě bav. Bav mě!“ zasmál se chladně. Dívka se roztřásla a jednou rukou uchopila hromádku pergamenů. Potřásla hlavou, až se jí rusé vlasy roztančily po ramenou. „Vida vida, kolik...

Autor : dne 03/15/2010 | Svitky pergamenu | 0 komentářů

1. kapitola – Konec věků

Dvanácté soutěžní dílo se právě představuje. Den po dní ubíhá a každý je tak podobný tomu předchozímu. Mnoho lidí, elfů, víl a dokonce i mírumilovných hobitů si stěžuje na každodenní rutinu. Avšak když po mnoha staletích přijde den hromobití, na který pamatují už jen nejstarší z rodů, všichni náhle ustrnou a zaleknou se hněvu z nebes. I zalitují rouhači svých slov a ukrývajíce se před blesky z čistého nebe prosí o slitování. To ovšem nepřijde. Nikdy ne samo. V ten den, kdy náš příběh začíná, se všichni tvorové Kouzelného světa probouzeli s vědomím dalšího všedního rána. Již nebylo téměř jediného, kdo by si vzpomněl na osudnou událost, od které uběhlo přesně tisíc let. Zprávu o nadcházejícím dni jim přinesla až tajemná věštba lesní víly Afromaé, která předpověděla...

Autor : dne 03/06/2010 | Konec věků - N | 0 komentářů

W.A. a kouzelné zrcadlo – Kapitola I. – Žena pod růží

„Jsem netvor,“ pomyslel si. „Proč jsi mi dal život? Abych trpěl? Netvor, zrůda.“ Udeřil do zrcadla a to se roztříštilo na milion třpytivých střípků. „Jaká nádhera. Kolik krásy je kolem mě…“ „Waltře, pojď sem!“ křikla stará žena panovačným hlasem. Do pokoje vešel muž a tázavě na ni pohlédl. Ležela na sedačce, která se pod ní prohýbala téměř k zemi. Byla až neuvěřitelně otylá. „Je čas na můj čaj. A přines mi k tomu sladké pečivo. Víš přeci, že musím mít dostatek cukru,“ poručila mu. Muž se otočil na podpatku a odešel z obývacího pokoje. Co nevidět byl ale zpět a v rukou držel stříbrný podnos se šálkem čaje a koblihami. Položil ho před ženu a zdvořile se uklonil. „Jen se posaď, Waltře,...

Autor : dne 02/11/2010 | Walter Allingham a kouzelné zrcadlo | 0 komentářů