Příběh nesmrtelnosti – 6. kapitola – Kdopak to mluví?

Když mi ten večer Eltariel ukázala, kde budu bydlet, netoužila jsem po ničem jiném, než být chvíli sama. Nějak toho na mě bylo moc. No uznejte, mě, člověka, který na sobě neměl sukni od doby, kdy se naučil dupat nožkou, schovávat se pod křeslem a křičet „Ne, já neci, neci!“, nutí nosit dokonce šaty a ještě po něm chtějí, aby jezdil na koni.

Jo a jen tak mimochodem má ještě zachránit svět.

Divíte se, že mě to všecko trochu zmohlo? Z roztržených zelených šatů, které jsem dala Jaině, aby je opravila, jsem se převlékla do trochu pohodlnější bílé halenky a zelené sukně, hnědý korzet jsem nechala s nedůvěrou ležet na posteli, kde jsem ho našla, protože… korzet? He?

Povalovala jsem se na posteli, chroupala nějaké podivné sušenky, které mi kdosi připravil na stůl, přála si, abych tady měla noťas a wi-finu a uvažovala nad tím, jak je to vlastně všecko divné. Dokud jsem byla doma a o tomhle všem si jen četla, dala bych všecko za to, abych tu mohla být. Lítala bych, kde bych jen mohla a zjišťovala o elfech a jejich světě všecko. Teď jsem tu naštvaně ležela zalezlá v nějaké místnosti a zoufale se snažila uniknout tomu, co bylo za dveřmi. V hlavě se mi neustále promítal ten samý obrázek.

Ne, pokud jste si mysleli, že jsem viděla sama sebe, jak bojuji s nestvůrou, abych elfům dopřála ještě nějakou trochu toho života, nemáte pravdu. Omlouvám se, ale hrdinský komplex mě ještě nestihl přepadnout. Jediné, na co jsem mohla myslet, bylo to, že tohle nemůžu zvládnout. V podivné změti se mi před očima míhali koně, Eltariel, madam „já-jsem-tady-královna-a-kdo-je-víc“, Illidan… hmm, Illidan…
Zakroutila jsem hlavou. Klídek. Pomalu mě tohle přestávalo bavit. Proč bych se tu měla jen tak válet, fňukat a tloustnout, když jsem ve světě elfů?! Vyškrábala jsem se z postele a rozhodla se taky začít něco dělat. Pro začátek bych se mohla alespoň trochu ochladit, protože je tu fakt dost horko.

Na malém stolku v rohu jsem našla vyřezávané umyvadlo a hliněný džbán s vodou. Trochu jsem si nalila a pohlédla na sebe. Moje nová tvář mi přímý pohled oplácela…a pak najednou zamrkala. Vytřeštila jsem oči a doufala, že tvář udělá totéž…ovšem ona se jen pousmála. Šokovaně jsem odskočila od umyvadla. To už fakt ne. Rozdejchám toho hodně, ale tohle…

S tímhle se budeš taky muset smířit…

„To teda nechápu proč. Já si můžu…moment, cože?“ Uvědomila jsem si, že nahlas mluvím s…kým? Že by konečně propukla naplno moje počínající schizofrenie? Rozhlédla jsem se, pro případ, že by si ze mě El chtěla vystřelit. Ne, nikdo tu nebyl.

Hledáš snad někoho?

A znovu. Tak, gratuluji madam, definitivně jste se zbláznila, už stačí jen dojít si pro papíry na hlavu a máte až do smrti prázdniny.

Normální rozhodně nejsi. Ale já zase rozhodně nejsem důkazem tvé.. podivnosti.

„Kdo jsi? A kde jsi?!“

Nemusíš řvát, já tě slyším. Tedy, spíš tvoje myšlenky. A divím se, že jsi ještě neuhodla, kdo vlastně jsem. Říkali, že budeš mimořádná…chmmm.

Děláte si ze mě srandu? Nestačí, že se tu do mě naváží každej? On mě tu bude urážet i nějaký pitomý hlas? To teda…

Dávej si pozor na pusu, děvče. Tohle „luxusní“ tělo, jak jsi sama řekla, totiž patří mně!

A jsem doma. Merenwen?

Jistě, kdo jiný?

Hahá, přece moje schizofrenické hlasy, alterega a co já vím kdo! Jsem normální, juch!

Ne, nejsi.

Chm, nech si komentáře, jo? To je taky pravda. Ale, co tady děláš? Neměla jsi být…oslabená?

Já vím, to ti řekla matka. Ale ta mě odjakživa podceňuje. Ne, neskryla jsem se ve svém těle, někde hluboko. Nezachovala jsem se tak, jak ona očekávala. Ten úkol náleží mně a já ho taky musím splnit! Ovšem teď jsem tady…s tebou.

Hele, klidni, jo? Já z tebe taky nejsem nadšená. Ovšem, budeme to muset obě nějak přežít, tak si zanech svoje připomínky pro sebe. Mimochodem, co že ses neozvala už dřív?

Proč bych to dělala? Nechtělo se mi. Mimochodem, bylo dost zábavné jen poslouchat tvoje myšlenky…

Cože? Zdálo se mi to, nebo se fakt smála?!

Jsem ráda, že ses pobavila…

To tedy ano. Každopádně, už mě unavuješ.

Eh, co prosím? Unavuju? Já tebe?! Ty máš bejt někde.. pohřbená nebo co já vím!! Když tě tak unavuju, zmiz. Budu jen šťastná!

To věřím. Jenže já jen tak zmizet nemůžu. Myslím, že je vhodné ti oznámit, že na všecko teď budu dohlížet.

Ha, ha, ha, to jsem moc zvědavá, jak přesně to uděláš. Protože víš co? Kecat, to můžeš. Ale to je tak všechno.

Ovšem s mojí tělesnou schránkou teď můžeš pracovat jen ty. A já tě upozorňuji, nedělej žádné hlouposti. Nechci mít ostudu všude, kam se pohnu. A mám prostředky, jak si to zajistit…

To by mě tedy zajímalo, jaký…

Ostré dloubnutí, které proniklo mou myslí, způsobilo, že jsem na chvilku viděla jen hvězdičky.

Auvaj!

Rozumelě?

Ano mami…

Cože?

Ále, to nic… Ehm, teď by mě ještě zajímalo… ty jsi slyšela všechny moje myšlenky?

Ne, to zase ne. Některé…no, jsi schopná přede mnou něco ukrýt. Ale jen to, na čem ti vážně záleží. Každopádně, nebude trvat dlouho a prolomím i tuhle bariéru, není složité se orientovat v tvém podvědomí…

Hmmm, já si ale myslím, že to neuděláš….

Ne? Jak jsi k tomu došla?

No, třeba by se mohlo stát, že by se Nerwen dozvěděla, že to s tebou není tak, jak si myslí. A řekla bych, že by tě, samozřejmě v zájmu tvého bezpečí, hezky odexpedovala někam, kde bys musela bejt potichu. Takže, co se domluvit, že ty se v mých myšlenkách hrabat nebudeš?

Ty…zmije! Uvědomuješ si, s kým vůbec mluvíš?!

Hmmm…jo! S vznešenou princeznou Merenwen a bla bla bla. Takže?

Tohle.. tohle si vypiješ! Myslím ale, že teď nemám na výběr. Ale věř mi, že při sebemenší příležitosti ti tuhle podlost oplatím!

Jasný, jasný…

Najednou jsem v hlavě pocítila…něco. Neumím to přesně vysvětlit, ale věděla jsem, že teď už Meren moje myšlenky neslyší. Alespoň do té doby, než ji zase budu potřebovat. Ani nevíte, jakou jsem měla z mého malého vítězství radost.