3. kapitola – Odpovědi

Na začátku se Janel vážně snažila o fantasy…pak jí došlo, že jí to nejde, takže to vzdala a dopadlo to takhle :))

Rozzuřeně jsem rázovala duhovou chodbou rozhodnutá dostat z Nerwen vysvětlení mé situace stůj co stůj. Už jsem se přiblížila ke dveřím a hodlala pěkně důrazně zaklepat, když tu přede mnou, jako obvykle, zmizely. Vpochodovala jsem rovnou do Nerweniny komnaty a spustila:

„Paní Nerwen, musíme si už konečně promluvit! Já už…“

„Ach, už jsi zpět. Jak se ti líbí moje sídlo? A navštívila jsi už zámecký park?“ Nevěřícně jsem jí pohlédla do tváře. Byla naprosto bezvýrazná a kamenná. Dělá si srandu? Ona tu se mnou bude klábosit o zahradách?

„Ano, byla jsem tam, je moc hezký. Ale kvůli tomu tady nejsem. Chci se konečně dozvědět, co se tu vlastně stalo! Jsem v neznámém světě, kde by mě nikdo neměl znát, protože jsem tu sotva několik hodin, ale jak to tak vypadá, už mě tady zná každý. Protože jak si vzpomínám, ten váš vojáček, či co, nevypadal moc překvapeně, že mě tady vidí a v zahradě se na mě zase vrhnul nějakej bůhvíkdo s výčitkami, proč jsem se tam tak dlouho neobjevila. Takže, co se to tady děje?“ Paní Nerwen si mě dlouze prohlížela neproniknutelným pohledem, ale já byla natolik rozzlobená, že jsem jeho sílu snad ani nevnímala. Pak si povzdychla a dotkla se jedním štíhlým prstem malé křišťálové koule položené na jejím stolku. Vzápětí jsem za dveřmi uslyšela tiché kroky.

„Pojď dál.“ Nerwen tentokrát nechala dveře na svém místě, takže jsem jen sledovala pohyb kliky a přemítala, kdo se tu objeví tentokrát. Do pokoje vstoupila mladá elfka. Při pohledu na ní jsem si připadala trošku překvapeně. Byla jsem z našeho světa zvyklá na leccos, ale že by se někdo během dne promenádoval jen v několika malých kouscích kůže a úzkých pruzích tenké látky, to jsem ještě neviděla. Vyděšeně jsem pohlédla na toulec plný dokonale vyvážených šípů a nablýskaný luk, obojí přehozené přes elfčino rameno, na dlouhý, lehce zahnutý meč houpající se jí u pasu a v neposlední řadě taky na podivnou zbraň pověšenou na pevném pásku hned vedle malé, ale pečlivě vybroušené dýky.

„Přejete si, Paní?“ Ihned po příchodu elfka poklekla a se skloněnou hlavou vyčkávala na další rozkazy.

„Vendeo, potřebuji teď trochu soukromí. Postav se tedy před dveře a nikoho sem za žádných okolností nevpusť. Je ti to jasné?“ Aha, takže tohle je něco na způsob bodyguarda. Výborně, vypadá to, že se konečně něco dozvím.

„Jistě Paní.“ Strážkyně se rychle zvedla a vypochodovala ven na chodbu, kde se postavila vedle dveří a upřeně sledovala duhu před sebou. Znovu jsem se obrátila na Nerwen. Tentokrát z ní nevyzařovala jen síla, ale i jakýsi nevyslovitelný smutek. Ztěžka se posadila na vyřezávanou židli a pokynutím mě vyzvala, abych se usadila naproti ní. Když jsem ji poslechla, tak si mě chvíli měřila, jakoby v mých očí a v mé tváři hledala něco, co mohla spatřit jen ona. Po chvíli přivřela oči a konečně spustila.

„Víš Celebriän, nic na světě se nevytvoří jen tak z ničeho. Všechny věci jsou jen přeměněné. Když něco vykouzlím, většinou jen upravím tok energie tak, aby se věc sama přetavila do jiného tvaru, aby se její hrany zabrousily podle toho, jak si přeji já.“ Asi na důkaz svých slov vzala z vázy stojící na stole jeden překrásný lotosový květ, chvíli jej podržela v ruce, načež následoval krátký záblesk jasně bílého světla a místo květu mával v jejích dlaních pestrobarevnými křídly tropický motýl. Lehce jsem přikývla na znamení, že vše chápu, i když jsem netušila, kam tím míří.

„To tedy znamená, že ani tohle tělo, které teď tvoje duše obývá, se tu nemohlo jen tak objevit.“ Konečně mi začalo svítat.

„Takže muselo někomu patřit, patrně nějaké dívce jménem Merenwen.“ Paní Nerwen jen tiše přikývla.

„Ale co se tedy stalo s duší té dívky? Kam zmizela? Přece ta dívka není…?“ Nějak jsem nemohla svoji myšlenku vyslovit, nějak mi nabobtnala a uvízla v krku.

„Ne, Merenwen není mrtvá. Její duše je pořád v tvém těle, i když slabá a krčící se někde uvnitř.“ Ulehčeně jsem si oddychla, i když představa, že jsme vlastně v jednom těle dvě, nebyla zrovna příjemná a to, že já jsem ten nezvaný návštěvník, ještě méně.

„Ale já tomu stále nerozumím. Kdo byla Merenwen a proč jsem se objevila zrovna v jejím těle? A proboha proč jsem vůbec měnila tělo i svět, ve kterém žiju?“ Nerwen se zase na okamžik odmlčela, jako by hledala ta správná slova a já v jejích očích četla, že to, co si teď vyslechnu, se mi líbit nebude.

„Určitě jsi už slyšela o elfské nesmrtelnosti. Ano, jsme nesmrtelní, ale jen za určitých podmínek. Jednou za pět set let musí vyvolený elf vykonat složité zaklínadlo, aby jeho rod mohl dále existovat ve stejné podobě jako staletí před tím. Tradice praví, že to musí udělat potomek současného vládce…“ Její slova jakoby zapadala do sebe. Proto měla v očích ten podivný smutek. Merenwen byla její dcera!

„A-a-ale proč?“ Ne, to hrozný koktání teď ne! „Proč jsem tady já? Proč nezůstala Merenwenina duše na svém místě?“ Nerwen se na mě podívala, oči plné obrovského utrpení.

„Ten, kdo kouzlo vykoná, se už nevrátí. Jeho duše se přetransportuje někam jinam, do jiných světů. A já nemohla svojí holčičku obětovat…“ Poslední slova jen lehce zašeptala a já spatřila v jejích obrovských očích slzy. Přišlo mi, že můj mozek vynechává. Slyšela jsem slova, spojovala je ve věty, ale nechápala jejich význam. Nerwen pokračovala slabým hlasem.

„Meren byla slabá. Nedokázala by ten úkol splnit. Vím, že bych se o něco pokusila, i kdyby to zvládla, ale takhle jsem pro svůj plán získala podporu tří elfů a dokázala tak uskutečnit prastaré kouzlo. O úplňku jsme provedli magický rituál, který měl přivolat silnou hrdinku, která by zachránila můj lid.“ Takže jen jestli tomu rozumím. Byla tady nějaká královská dceruška, která měla splnit zadanej úkol. Ale byla moc velký střevo a mamčin mazánek, takže jí pěkně uspali a schovali do bezpečí a zavolali si pomoc. A ta pomoc, která je spasí, jsem měla být já. Fajn. To si teda pomohli.

„A to kouzlo vám poslalo mě?“ Musela jsem se ujistit, že jsem to pochopila správně. Nerwen přikývla. Sakra, ten, kdo ty kouzla řídí, si z nich musel udělat pěknej kanadskej žertík.

„Ale Paní Nerwen, já to nejsem! Chci říct, já nedokážu ani sejít ze schodů bez toho, abych si vyvrkla kotník, a vy teď po mně chcete, abych vás zachránila? Já, které už od první třídy hrozí propadnutí z tělocviku, mám bojovat za dlouhověkost elfů? To musel být nějakej omyl, věřte mi!“ Snažila jsem se přijít na to, kde se to mohlo pokazit, ale můj mozek odmítal spolupracovat.

„Celebriän, vím, že to zní strašně, ale ty nám musíš pomoct! Je to tvůj osud!“ Musím? Já že něco musím? To slovo mi vířilo myslí a vzbouzelo ve mně vztek. Musím?!

„To myslíte vážně? Já, že MUSÍM?! Díky vašemu kouzlu mě málem zabijete, stejně tak mojí mámu a z našeho auta uděláte tahací harmoniku, a teď mi tu budete tvrdit, že pomáhat vám je můj osud?“ Poslední slova už jsem ječela hodně nahlas a bylo mi úplně jedno, kolik dalších elfů to uslyší. Nerwen se napřímila, jakoby jí můj výbuch dodal ztracenou odvahu. Odvahu k tomu, aby vynesla poslední trumf.

„Ano, Celebriän, je to tvůj osud, teď už ano. Jedině tak se totiž můžeš vrátit zpět do svého světa a života.“ Ta slova na mě dopadla jak rány kladivem. Zůstala jsem na ni zírat a cítila jsem, jak se mi chvěje spodní ret. Tohle ne, to je snad zlý sen. Vztek zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a na jeho místě se náhle roztahoval nestvůrně veliký strach.

„Ale…co když to nedokážu?“ špitla jsem. Neodvažovala jsem se podívat do Nerweniných očí. Najednou mě chytila za bradu a donutila mě podívat se jí do tváře.

„Ty to dokážeš, Celebriän, vím to!“ Takhle jsme setrvaly několik minut, já čerpajíc z jejích očí sílu k překonání toho obludného zvířete svíjejícího se v mých útrobách.

Nevím, jestli Nerwen použila nějaké kouzlo, ale za chvíli už jsem se cítila jistější a klidnější. Vypadalo to, že se ještě něco dozvím.

„Víš, Celebriän, musím tě o něco poprosit. Potřebovala bych, aby ses chovala jako Merenwen. Lid se nesmí o našem malém podvodu dozvědět, to by byl konec nejen mé vlády, ale i všech elfů. Myslíš, že bys svou roli zvládla? Nikdo, kromě těch dvou, co se mnou prováděli rituál, nesmí nic poznat.“ V jejích očích jsem spatřila prosbu, něco, k čemu se téměř určitě musela dlouho přemlouvat. A pak se něco stalo. Ještě než jsem si to stihla promyslet, přikývla jsem. Ano, musela jsem to udělat.

„Paní Nerwen, zhostím se svého úkolu, jak nejlépe dokážu.“ Ta majestátní věta, tak často pronášená filmovými rytíři mi z úst vyklouzla úplně sama a já sledovala, jak se zmírnilo napětí v královniných ramenech.

„Díky Celebriän. Teď si můžeš jít odpočinout, je na tobě, kam zamíříš, někomu pak řeknu, aby ti ukázal Mereniny komnaty. Večeři ti přinesou a hned zítra začneme tvoji výuku – musíš se toho spoustu naučit, ale máme žalostně málo času na tvoji přípravu. Proto jsem se rozhodla tě seznámit jen s vlastnostmi bylin, samozřejmě nějakou tou magií a kouzly a v neposlední řadě si musíš osvojit alespoň základy bojového umění.“ Překvapeně jsem zamrkala. Cože? Učit se? I tady?

„Já ale…“ namítla jsem chabě, ale Nerwen mě umlčela jediným pohybem ruky.

„Celebriän, nesnaž se moje rozhodnutí nijak změnit, prosím. Bude to obtížný úkol, při kterém budeš muset předvést všechny tvoje dovednosti, ale ty to dokážeš, jsem si tím jistá. A teď můžeš jít.“ Pomalu jsem si na její přístup k věci začínala zvykat. Nerwen si totiž byla jistá svojí mocí a nepřipouštěla nic jiného než svoji pravdu. Přikývla jsem a vydala se ven, když tu jsem se ještě zarazila. Tahle otázka mě už delší dobu svrběla na jazyku.

„Paní, kdo s vámi dělal ten rituál? Musím vědět, kdo zná moji pravou totožnost.“ Nerwen se usmála.

„Věděla jsem, že se zeptáš. Jsi jako Merenwen, zvědavé dítko, které se neustále na všecko vyptává. Prastarou magii jsem povolala společně s Daeronem, vrchním velitelem mého vojska a Eltariel. To je bylinkářka, která zde bude tvojí průvodkyní. Ukáže ti tady vše, řekne ti, jak se ke kterým lidem chovat a tak dále. A pak o tobě také ví Jaina. To je moje hlavní hospodyně, ta žena, která tě připravovala na tvoji audienci u mě. Byla to odmalička Merenina chůva, zná jí moc dobře na to, aby tu výměnu nepoznala.“ Poslouchala jsem ji jen tak napůl, protože v okamžiku, kdy zmínila Daeronovo jméno, objevil se mi před očima jeho zamračený obličej a v uších mi zazněl jeho posměšný smích. Nervózně jsem polkla.

„Ale proč zrovna Daeron? Tedy, chci říct, proč se do magie plete nějaký voják? Přece jste nemusela seznamovat se svým plánem dalšího člověka, postačila by Eltariel a vaše hospodyně?!“ Nevím, snad se mi to zdálo, ale Paní Nerwen se při kritice svého plánu zamračila a její tvář nabyla zase ten neprostupný výraz.

„Jaina tento rituál nemohla konat, není totiž čistokrevná elfka. Má v sobě i lidskou krev, takovým jedincům říkáme půlelfové. Sice žijí stejně dlouho jako my, ale vypadají trochu jinak a nemají tolik rozvinuté schopnosti.“ Její hlas zněl náhle stejně mrazivě jako ve chvíli, kdy jsem sem poprvé vstoupila. Pochopila jsem, že s touhle cílevědomou dámou budu muset jednat více než obezřetně. Uklonila jsem se a zamířila ke dveřím.

„Výborně, teď běž. Eltariel na tebe bude čekat v Jainině pokoji.“ Vyšla jsem na barevně zářící chodbu. Vendea, či jak se ta elfská bojovnice jmenovala, stála pořád ještě nepohnutě přede dveřmi, když jsem ji však minula, otočila se a zmizela v Nerwenině komnatě. A teď, když se mi před očima roztančila duhová světélka, jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená. Stěží jsem doklopýtala do Jaininy útulné světničky. Byla prázdná, tichá a příjemně chladná a měkká postel v rohu přímo vybízela k tomu, abych se na ní chvilku natáhla. Přeploužila jsem se k ní a ani se nenamáhala stáhnout ze sebe tu zelenkavou nádheru. Posední, co mi blesklo hlavou, bylo, že Eltariel se asi opozdila, ale že mě při příchodu určitě vzbudí.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.