2. kapitola – Já mám vždycky pravdu!

Já jsem… tedy, kdo vlastně jsem?

První, co jsem uviděla, když jsem se ve své poloze ležmo porozhlédla, byly nohy. Ano, docela malé nohy v roztomilých měděných střevíčcích. A jak tak můj pohled stoupal vzhůru, spatřila jsem nejprve splývavou kaštanově hnědou sukni, utažený vyšívaný živůtek, dlouhý, bledý krk a pak strohý obličej, rámovaný zlatými kadeřemi. Ta osoba přede mnou se lehce zamračila a nevraživým pohledem svých chladně modrých očí mně úplně přišpendlila k zemi.

„Vstaň!“ To nebyla prosba, to byl rozkaz. Ten ledový tón mě zamrazil až někde v morku kostí. Potupně jsem se sbírala ze země. Jak jen můžu bejt takový pako?! Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. I přes moji novou výšku jsem té ženě před sebou sahala někam k ramenům, ale i kdybych byla o několik desítek centimetrů vyšší než ona, nic by to nezměnilo na tom, že jsem se jí cítila plně podřízená a jen její vzhled ve mně vzbuzoval takový respekt, jakého chtěly dosáhnout všechny učitelky, které jsem kdy měla. Bohužel se to žádné nikdy nepodařilo. Něco v jejích očích mě přimělo k úkloně – tedy, k něčemu, co mělo být úklona.

„Vítej v mém sídle, Celebriän Ringëril.“ Cože? Jak že to řekla?

„Děkuji za milé přivítání, ale asi jste si mně s někým spletla, já jsem Ka…“

„Já mám vždycky pravdu. Ty jsi Celebriän Ringëril, máš to psané v očích.“ Hmm, není divu, že jsem teď překřtěná, vždyť to ani nejsou moje oči… Asi jsem měla něco říct, propichovala mě pohledem, jako by mě hodlala zabít, ale já nějak nemohla přijít na to, co se po mně chce.

„Já jsem Paní Nerwen Lúthien Inglorion, vládkyně Rhonských elfů.“ Bomba, právě jsem po hlavě vletěla do pokoje obývaného královnou elfů. Skvělý. Teď už bych vážně měla něco říct. Odkašlala jsem si a nejistě začala.

„Jsem velice poctěna jen tím, že můžu být ve vaší přítomnosti. Ale vůbec tomuhle světu okolo sebe nerozumím! Netuším, jak jsem se sem dostala ani důvod toho, proč se to stalo. Nevím, co zde dělat ani to, jestli jsem snad ve skutečnosti mrtvá nebo živá. Prostě nerozumím ničemu. Ale mám takové, myslím si, že oprávněné, tušení, že vy víte víc. Že vy mi můžete povědět, co se vlastně stalo…“ Dokončila jsem svoji řeč sama překvapená tím, co to ze mě vylezlo a upřela na Paní Nerwen tázavý pohled. Nevím, asi se mi to zdálo, ale viděla jsem, jak se tak nějak nervózně ošila.

„Jistě, jistě, chápu, že jsi během událostí zmatená a je mi jasné, proč požaduješ vysvětlení právě po mně. Takže…“ Najednou ji přerušilo tiché zaklepání na dveře.

,br>„Ano?“ Paní Nerwen pohnula rukou a dřevo zmizelo úplně stejně, jako přede mnou. Do místnosti důstojně vešel vysoký tmavovlasý elf v čemsi, co vypadalo jako plechovka od sardinek. Dobře, přeháním, bylo to dost hezky zpracované brnění, ale proč v tom proboha chodí normálně přes den?

„Ach, Daerone, potřebuješ něco?“ Příchozí elf se při pohledu na mě tak nějak zamračil. Mno co si to dovoluje, udělala jsem mu něco?!

„Jistě má paní, bezdůvodně bych vás samozřejmě nevyrušoval. Vidím, že máte nějakou…,“ sjel mě nepříjemným pohledem „…práci.“ Žíši, co tohle je za chlapa…

„Jen něco vyřídím a hned se ti budu věnovat. Mohl bys nás nechat ještě chvíli o samotě?“ Viděla jsem, že ten chlápek by nejradši řekl něco ne moc hezkého, ale zřejmě i na něj působila Nerwenina autorita. V okamžiku, kdy vyšel na duhově zářící chodbu, se těžké dveře opět zjevily na svém místě. Pak se ke mně elfka znovu otočila.

„Slibuju, že ti to vysvětím, ale teď musím vyřídit Daeronovu důležitou záležitost. A ty, běž si třeba prohlédnout moje zahrady, projdi si zámek, vlastně si dělej, co chceš, jen se odtud moc nevzdaluj. Teď už běž.“ Nebyla to prosba, byl to obyčejný rozkaz. Nevěděla jsem, jestli se urazit nebo raději ihned poslechnout. Když se dveře přede mnou samy otevřely, věděla jsem, že nemám na vybranou. V okamžiku, kdy jsem se sklopenou hlavou opouštěla místnost, uslyšela jsem z Daeronova hrdla tichý smích

Naštvaně jsem prošla duhovou chodbou a seběhla dolů po prvních schodech, na které jsem narazila. Tak ona si mě jen tak v klídku vyhodí?! To nemyslí vážně, ne? Já se tady nějak objevím, ani nevím jak, a nikdo mi to není schopnej vysvětlit! Ocitla jsem se v nějaké obrovské prosluněné místnosti a rozhlédla se kolem sebe. Usoudila jsem, že jde asi o jídelnu. Takže zase nic zajímavého. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale nakonec jsem se rozhodla, že se ještě podívám z okna, jak že to tady vůbec vypadá. Musím říct, že mi ten pohled vyrazil dech.

Koukala jsem z jednoho z dolních pokojů vysoké věže. Sluneční paprsky probleskující skrze husté listoví vykreslovaly na mechu a trávě složité obrazce světla a stínů a prosycovaly mlhu zlatavým třpytem. A všude okolo byly vysoké, košaté stromy, rozpínající svoje větve vysoko k nebesům. Při pohledu na tu lesní krásu ze mě část vzteku vyprchala a já jen překvapeně sledovala vše okolo. Pak jsem zaslechla nějaký smích a křik a přešla k oknu na opačné straně místnosti. Naskytl se mi výhled do pohádkové zahrady. Všude vykvétaly ty nejrůznější rostliny, šplouchaly fontánky a trylkovali ptáci. A mezi tím vším pobíhala skupinka dětí a snažila se dohonit prchající hejno pávů. Rozhodla jsem se, že se na tu zahradu podívám, když už jsem byla tak „taktně“ vyhozena. Rychle jsem našla další schody a po několika minutách se ocitla venku před věží.

Tady už moje rozčarování zmizelo úplně. Našla jsem krásnou zdobenou lavičku pod rozkvetlou sakurou a posadila se na ni, sledujíc hejna motýlů létající z jednoho zářivého květu na druhý.

„Merenwen?“ Se zavřenýma očima jsem si užívala sluneční paprsky na svém těle a oddávala jsem se klidu.

„Merenwen!“ Škubla jsem sebou. Kdo to tu zase vyřvává? Otevřela jsem oči rozhodnutá toho narušitele pěkně seřvat, když tu mě náhle někdo chytil za rameno. Polekaně jsem se otočila. Co se to zase děje?

„Merenwen, tady jsi! Už jsem tě dlouho neviděl, do zahrady jsi nevstoupila několik dní! Co se s tebou dělo?“ Dívala jsem se do tváře sympatického mladého elfa. V zářivě bílých vlasech se mu třpytilo slunce a upíral na mě tázavý pohled fialkových očí. Oh my god, co to po mně zase chce? A jaká Merenwen, vždyť Nerwen mluvila o nějaké Celebriän?! A vlastně, nemůže mě znát, vždyť jsem se tu před chvílí objevila!

„Je s tebou něco? Jsi nějaká bledá…“ Starostlivě mi položil ruku na čelo. Měl mozolnaté ruce, trochu špinavé od hlíny. Také jeho oblečení bylo plné různobarevných skvrn. A když jsem ještě v jeho plátěném vaku spatřila několik váčků, popsaných názvy rozličných květin, došlo mi, že se jedná o místního zahradníka. Ale co mu mám teď, doprčic, říct?

„Mno, víš…,“ moc hezkej začátek, jen kdybych věděla jak dál, „já jsem nějak… neměla čas?“ Proč se ho proboha ptám? Vždyť to vyznělo jako otázka… Zahradníka však odpověď očividně přesvědčila, i když jsem v jeho očích zahlédla drobné zklamání.

„Ach, chápu. Moc práce a málo času, takže na procházku už to prostě nevychází. A na mě se taky přijít podívat nestihneš.“ Uch, jak z tohohle ven? Cítila jsem, že to musím nějak napravit, protože přece jen, ten člověk mě znal a asi mě měl rád, i když netuším, jak se to mohlo stát.

„Ale to ne, samozřejmě, že bych za tebou ráda zašla, jen mi to prostě povinnosti nedovolovaly. Tak se, prosím, nezlob…“ Zahradníkova tvář se zase rozzářila milým úsměvem.

„Vždyť já se nezlobím, jen se mi stýskalo. Teď už bohužel musím jít, květinové keře za mě nikdo neostříhá, ale nechceš přijít ještě večer? Po západu slunce? Prostě jako vždy na obvyklé místo.“ Jen co to dořekl, poslal mi poslední úsměv a zmizel v květinovém bludišti stejně rychle, jako se objevil.

„Ale já netuším, kde je obvyklé místo,“ zamumlala jsem pro sebe, už zase naštvaná. Tohle tedy ne, nebude si tady se mnou takhle zahrávat. Chci prostě vysvětlení, teď hned!

Redakční úpravy provedla Janel Weil.