Prolog

Cesta do tajemné říše elfů začala vlastně docela obyčejně…

Byl mrazivý zimní podvečer a já znuděně sledovala obrovské sněhové vločky zasypávající okno mého pokoje. Nechápu, co na té bílé nádheře všichni vidí. Zimomřivě jsem se otřásla, jen pohled na zamrzající svět venku mě donutil dojít si pro svetr. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že zalezu do teploučké postele, když moje úvahy přerušilo mamčino zaklepání.

„Kačko, pojď, pomůžeš mi s nákupem, sama ty tašky tahat nebudu.“ Otráveně jsem se zvedla ze země. Už jsem chtěla něco namítnout, ale mamčin dobře mířený pohled mě zastavil.

„Mno jo, vždyť už běžim.“ Rychle jsem ze skříně vyhrabala tu nejteplejší bundu a vyšla ven před dům. Mamka na mě několikrát netrpělivě zablikala světly naší staré Felicie.

„Však tě taky chvíle čekání nezabije,“ mumlala jsem si pro sebe a brodila se navátým sněhem. Rychle jsem vklouzla na sedadlo spolujezdce a zabouchla dveře.

„Nezapomeň se …“

„Připoutat, já vím,“ dokončila jsem mamčinu pravidelně připomínanou větu a zapnula si pás. Rychle jsem vycouvaly na hlavní silnici a zamířily do Billy.

„A je nutný ject nakupovat právě teď? Ani nevidíš přes ten sníh na cestu!“ Mamka po mě střelila naštvaným pohledem.

„A jíst budeme asi co? Jasně, že je nutný jet teď, myslíš, že mě se tahle vánice líbí?“ Nevrle zvýšila výkonnost stěračů na maximum. Stejně však sníh zakrýval skoro celé přední sklo. Nechápala jsem, jak to, že jsme ještě do někoho nenabouraly, ale pro jistotu jsem si tuhle poznámku nechala pro sebe. Zařadily jsme se do pomalu se posouvající kolony a já si nic nepřála toužebněji, než zmizet z tohohle studeného auta někam jinam. Někam, kde svítí sluníčko a hlavně, někam, kde je teplo.

Auta se po chvilkovém ploužení zase pořádně rozjela. Sledovala jsem mamčin nervózní pohled putující od předního skla k hodinkám a zase nazpět. Proboha, vždyť nám to nakupování neuteče, pomyslela jsem si a začala prohmatávat všecky kapsy. Když jsem objevila to, co jsem hledala, tedy sluchátka od MP3 přehrávače, dala jsem si je do uší a blaženě se zaposlouchala do jedné ze svých oblíbených písniček, o kterých naši tvrdí, že se snad ani nedají považovat za hudbu. Přestala jsem vnímat lezavý chlad kolem sebe (topení asi nefungovalo … zase) a přenesla se někam úplně jinam. Najednou to se mnou však prudce hodilo.

„Co to sakra…“ A pak už bylo jen hlasité kvílení brzd, auto sebou smýklo do strany, ozvala se děsivá rána a plech přede mnou se zkroutil do nevzhledné harmoniky. Něco mnou praštilo dopředu…

A byla tma.
A ticho. To jediné jsem ze svého okolí dokázala pojmenovat. Jinak jsem kolem sebe nic nepoznávala… asi proto, že najednou kolem mě nic nebylo.
A kam zmizelo auto?
A mamka?
A silnice před námi?
A co to vlastně bylo za ránu? Otázky vířily všude okolo a já je nedokázala ani pochytat, natož zodpovědět. Zírala jsem do té husté, převalující se tmy kolem sebe a začínala se nudit.
Sakra, co to zase je? Nejdřív mě vytáhnou ven, do zimy a teď ještě tohle! Není ten svět ke mně až moc nespravedlivej? Měla jsem chuť začít křičet, nebo mlátit kolem sebe, ale ne tady jen tak ležet…
Tedy, ležím vlastně? Mno fuj, já se v té tmě prostě nevyznám. A ještě jsem si ani nevzala čočky. I když, tady by mi asi byly stejně na nic, jako bych s nimi mohla vidět něco jinýho… Vztek ve mně pomalu začínal přerůstat ve strach.
Co se to tady děje?
Kde jsem se to ocitla? Vždyť my jsme asi nabouraly… Ale to bych nemohla ležet někde ve tmě, protože kde by se na silnici vzala tahle inkoustová břečka. Tohle totiž nebyla obyčejná městská tma, tady nebyly žádná světélka oken a pouličních lamp, tady nebylo nic…jen to ticho, které až tlačilo na ušní bubínky. Takové hlasité ticho…

Cože, hlasitý ticho? Co to zase melu, už tady z toho začínám magořit. Jakoby nestačilo, že si tu povídám sama se sebou… I když, nic jsem neřekla nahlas, tak se to snad nepočítá. Proboha mozku, sklapni už. Protočila jsem oči. Tohle vypadalo jako počínající hysterie, ale to jsem si teď nemohla dovolit. A snad se mně začínala zmocňovat klaustrofobie, kterou jsem nikdy netrpěla, protože mi najednou přišlo, že se ta hmota kolem mě začíná svírat a obepínat mě stále těsněji a těsněji…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.