Příběh nesmrtelnosti – 7. kapitola – Elfský slovník do kapsy

„Coita, Celebriän, larcavë!“ Zmateně jsem zamrkala, když se kolem mě rozezvučel hlas pronášející cosi v elfském jazyce.

„Celebriän! Cenarius mera tyé cenië. Coita, coita!“ Nechápu to, běželo mi hlavou, když jsem se snažila rozlepit spánkem spojená víčka. Vždyť elfštině mám rozumět! Alespoň jednu věc jsem zvládala, tak mi jí teď neberte!

Nikdo ti jí nebere. Tady jen vidíš, jak moc mě potřebuješ…

Dobré ráno Merenwen… Kdepak se v tobě bere ta jízlivost?

„Sakra Celebriän, už se pohneš?!“ Konečně začala ta slova zase dávat smysl. Díkybohu.

„Uhmmm…co se děje?“ Konečně jsem zaostřila a znovu si uvědomila, jak je to super, když se po ránu nemusím slepě potácet pro čočky, abych si mohla cokoli prohlédnout. Nade mnou stála Eltariel a zuřivě cloumala mým ramenem.

„Jsi snad hluchá? Pohni sebou, Cenarius už na tebe čeká a ty se válíš tady.“ Cenarius? Kdo to…aha, to je ten týpek, co mě má učit magii. Tak to potěš.

„Vždyť už vstávám, promiň, že taky potřebuju spát,“ zabručela jsem a naštvaně opustila postel. Eltariel po mně hodila jakési modré šaty a já se do nich bez protestů nasoukala. Tady vidíte, jak jsem musela být mimo.

„No tak pojď už!“ Vyšly jsme před můj nový příbytek a zamířily někam směrem k zámku.

„Jak jsi mu vlastně vysvětlila, že se musím celou magii učit znovu?“

„U Cenaria to nebylo těžké. Meren se totiž nikdy neobtěžovala s magií začít. Nechápu ji… ovšem teď nám to ulehčilo práci. Asi se budeš muset připravit, že Cenarius z tebe nebude moc nadšený. Ale je to skvělý učitel. Chovej se tedy, prosím tě, slušně. A … no, nějak se s tím vypořádej.“ Eltariel na mě povzbudivě mrkla a já se rozklepala. Povzbudivé mrkání vždycky značí přicházející katastrofu, jak se mi podařilo vypozorovat.

Pch, magie. Kdo by o ni stál? Mám peníze, mám moc, k čemu je mi nějaká magie?!

Proboha Merenwen, sklapni! Pomalu mi začalo docházet, že tahle elfská princeznička bude pěkněj případ. Takovej ten klasickej maminčin mazánek. Takže to znamená, že to tady nebudu mít tak lehký, protože pokud vím, takový lidi si moc přátel nenadělají. Chjo. V duchu jsem si taky udělal poznámku, že se musím kouknout na tu elfštinu, protože nemůžu spoléhat na to, že mi bude překládat Meren. Co kdyby si zase postavila hlavu?

„Cenarie? Můžeme dovnitř?“ Jejda, ani jsem nepostřehla, že už jsme u cíle. Stály jsme před vysokým a košatým starým stromem a já udiveně sledovala, jak se s ním Eltariel baví a klepe na jeho drsnou kůru. Právě jsem chtěla poznamenat cosi o jejím duševním zdraví, když se najednou z koruny spustil stříbrný provazový žebřík. El na mě kývla a já se rozklepaně pustila do výstupu. Ne, nebála jsem se výšek, ty mi nikdy nedělaly problémy. Ale tam shora, odněkud z koruny stromu, ke mně proudila podivná energie a síla, která ve mně vzbuzovala respekt. Zase. Tentokrát to ale bylo mnohem silnější, než když jsem poslouch…eeeh, stála za dveřmi Nerweniny komnaty.

Konečně jsem se vyškrábala až k jedné z mnoha plošin, kterými byl celý strom prošpikován. Vytáhla jsem se na dřevěnou podlážku…a zůstala stát tváří v tvář dalšímu elfovi. Jeho autorita mě doslova zmrazila. Stála jsem jako zkamenělá a dívala se do jeho podivně nebarevných očí. Asi bych tak zůstala do smrti, kdyby za mnou nevylezla El a nestrčila do mě.

„Proboha klekni si, ty trdlo,“ zasyčela mi do ucha a strhla mě na zem. „Vyšším se nikdy nesmíš dívat do očí! A nikdy nesmíš stát vzpřímeně, dokud ti to nedovolí.“ Sklonila jsem tedy podle jejího příkazu hlavu a čekala, co bude dál.

„Vstaň, Eltariel. Už několikrát jsem ti říkal, že ty přede mnou nemusíš pokleknout.“ Naštěstí jsem stačila včas zastavit zavrčení, které se mi dralo ze rtů. Jak to jen přijde, že já si tu musím drtit kolena dál? Eltariel pomalu vstala a s mírně sklopenou hlavou kývla na pozdrav.

„Zdravím tě Pane. Přivedla jsem ti Merenwen. Myslím, že vás teď nechám o samotě.“ Kvůli tomu, že jsem měla hlavu někde u země, jsem neviděla, jak Cenarius zareagoval, ale Eltariel už hbitě šplhala dolů. A já stále klečela a čekala, až se něco stane. Jenže se nic nedělo.

Už mě to pomalu začínalo štvát. V těch prokletejch šatech mě kolena pálila jako čert. Už jsem chtěla něco pronést…ale zarazila jsem se. Nebudu se přece projevovat jako ta rozmazlená princeznička, se kterou teď sdílím nejen tělo, bohužel i mysl. A tak jsem čekala a čekala. Když už mi to připadalo snad jako hodina, najednou jsem zaslechla tichý smích.

„Výborně, děvče. Vidím, že ses polepšila. Možná z tebe přece jen něco bude. Ale je příliš brzy vynášet takové soudy. Teď můžeš jít. Zítra tě očekávám ve stejnou dobu.“ Začala jsem zuřit. Cože? On mě tu nechá klečet takovou dobu a pak si klidně odejde?! Naštvaně jsem se vyštrachala zpět na nohy a zamířila k žebříku. Tohle tedy ne! Měla jsem v úmyslu jít si postěžovat Eltariel, ale bohužel jsem si uvědomila, že se mi nikdo neobtěžoval říct, kde vlastně bydlí. Takže jsem prostě naštvaně odpochodovala „domů“.

Hodlala jsem sebou zase plácnout do postele nebo tak něco, ale pak mi padl zrak na malou knihovnu v rohu a bylo to. Hmm, zmiňovala jsem se, že co se týče čtení, jsem tak trochu závislák? Vrhla jsem se k ní a začala se prohrabovat tituly. Najednou mi padl do ruky jakýsi slovník. A zároveň mě osvítila myšlenka. Nemůžu přece svoji schopnost dorozumívat se tady dát do rukou protivné Merenwen! Co když se prostě rozhodne se na mě vykašlat?
Takže jsem si onu knížku vytáhla a položila ji na stůl. Namátkou jsem otevřela na jedné straně a četla.

Namárië……Sbohem

Tancavë……Ano

Najednou mě něco zarazilo. Jak to, že tady je překlad, kterému rozumím? Jak to, že je to zrovna v češtině? To by byla trochu moc velká náhoda, ne? Jsou tady ty knížky snad za nějakým účelem? Okamžitě se mi rozběhl mozek na plné obrátky. Tohle není jen tak, určitě… plácla jsem se do čela.

Probohááá, už to se mnou jde z kopce. To, že se díky nějakému magickému rituálu ocitnu kdesi v elfském světě, to mi nečiní problémy. Ale že se v mé blízkosti ukáže knížka v češtině, to už je katastrofa. Panebože, kdo mi vyměnil mozek za bowlingovou kouli? Přece jsem nemohla zblbnout jen tak ze dne na den!

Ne, to fakt ne. Byla jsi blbá už dávno předtím, než jsi sem přišla.

Díky Meren, vidím, že se učíš rychle.

Budu si muset pořídit nějakou zvukotěsnou stěnu, která by oddělovala moji část mozku od té její. Tenhle smích se totiž nedá snášet!