Půvabná mladá žena seděla v houpacím křesle a šila dětské šatičky. Její kulaté bříško její činnost zdůvodňovalo.
Usmívala se, jen občas, když se musela víc soustředit, maličko nakrabatila čelo. Náhle v domě za ní bouchly dveře a ona zvedla hlavu v radostném očekávání. Přišel mladý muž a zlehka ji políbil na ústa.
"Jak ses dneska měl?" pohladila ho po paži.
"Výborně, a vy?" usmál se on.
"O moc líp to už nejde," odpověděla s úsměvem. Ruku v ruce se vrátili do domu. Jejich rodinné štěstí se zdálo dokonalé. Najednou muž řekl:
"Drobečkovi rodiče mají problémy s penězi a brzy se nebudou moct starat o všechny děti."
"Jen Drobečka přiveď. Může tu bydlet s námi." Znovu se na sebe usmáli. Jejich život je naučil užívat si chvíle štěstí. Mysleli si, že ten největší střet je za nimi, ale mýlili se. Ještě je čekal. Nesvětlo stále existovalo. A oni musí žít, aby se mu postavili, až přijde čas. Oni, nebo jejich děti, nebo děti jejich dětí. Nebo i vy. Vždyť je sice dobojována bitva, ale ne válka. Zlo stále existuje.
Ve všech světech a všude se musí najít někdo, kdo proti němu bude bojovat i za cenu vlastního života. My, nebo naše děti, nebo děti našich dětí. Nebo i já.
Redakční úpravy provedla Janel Weil.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!