Tisíciletí čtyř – 3. část
Třetí část příběhu je tady. Když ztratíte nit vedoucí ke klubku vašeho života, musíte v půli přestřihnout cizí a ukrást jen pro sebe. Snad každého z naší skromné skupinky překvapil onen obrovský rozdíl mezi nazdobenou vstupní halou a naprosto „jeskyňovitým“ prostorem za dveřmi. Kdokoli by očekával honosné schody, které by nás vedly k dalšímu úkolu, teď mu pohasly veškeré naděje. Před námi byl prostý železný žebřík. Vedoucí jen pár žbrdlinek k dalšímu skalnímu výstupku. První, jak překvapivé, se na výstupek dostala, spíše vyletěla, mnou natolik oblíbená Temari. „Honem holoto bez křídel!“ „Někteří z nás nemají křídla, jiným chybí jiné věci.“ „Kdybys se tady nevykecával elfíku, mohl by jsi být dávno nahoře,“ kdy se to...
Zkouška posledního rodu – část třetí
Třetí část povídky je tady. Zbývající tři bojovníci odhodili poslední kámen a vklouzli do podlouhlého, ze stran osvětleného tunelu, který byl zakončený bránou s mřížemi, na nichž seděla připevněna destička s bledě modrým symbolem. Tento symbol patřil hobitovi. „Tak myslím vážení, že se vidíme naposledy. Nebyli jste až tak špatní, ale tady víle by mohl někdo ubrat kapku ega. Tož já valím, mějte se jak chcete.“ A hobit se otočila pomalu se odšoural k bráně, kde přiložil svůj kámen k znaku a ta se otevřela. Hobit oněmělý úžasem chvíli stál a zíral před sebe, dokud za ním nezaklapl zámek na bráně. Před ním se opíral žebřík vedoucí dolů do chodeb labyrintu, na něž hobit užasle zíral. Labyrint byl totiž tvořen zrcadly, která házela odlesky a třpytila se, což působilo...
Vzpomínka na mě XIII.
Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát. „Nehýbej se!“ „Petře?“ naznačila jsem němě. Přiložil si prst ke rtům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Bez problému ji přelezl a já se vydala za ním. „Petře!“ vykřikla jsem. Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval. Už jsem poznala Stíny i noční můry. Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala „Myslím, že mě...
Království Araxie – X. Konec
Bylo jedno krásný ráno padesát let po revoluci. Dav návštěvníků se tlačil na železnou mříž u vchodu do hrobky. Starej Hýkal, tak jako každý den, pustil dovnitř prvních dvacet lidí. Bylo mu už přes sedmdesát a práci průvodce dělal skoro celej život. Myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit. Zavřel za nimi dveře a jako obvykle se postavil doprostřed kruhu zvědavých návštěvníků a monotónně spustil nacvičenou řeč: „Je tomu již padesát let, co se udatný Netyka vydal na odpočinek. O jeho statečných skutcích vypráví tyto stěny. Když se otočíte, spatříte-“ „Statečných skutcích, říkáte? Pche…“ Hýkala to zaskočilo. Něco takového ještě nezažil. Podíval se, kdo se odvážil přerušit jeho výklad a uviděl postavu v černém plášti, s kapucí přes...
Hrozba z vesmíru – 11. Whisky
Druhý den hned po ránu Mike zjistil skvělou věc, a to, že voda v jejich tůňce už chutná zase jako dřív. Žádná slanost. Dobrý začátek nového dne. Dopoledne se šli opět koupat do jezírka, dováděli s Mazlíčkem a bylo jim krásně. Odpoledne se vydali dále na průzkum a přitom zjistili, že je tu další zvířecí druh. Znenadání se kousek před nimi objevilo zvíře. Bylo trochu podobné tygrovi, akorát mělo dvě hlavy a obě dvě na ně cenily zuby. Kamarádi si už mysleli, že je po nich, v tom se ovšem objevil Mazlíček, který se před tím někam zaběhl a právě ve chvíli, kdy zvíře vyrazilo k útoku, přiběhl, celý se zježil, vydával příšerné zvuky. Šelma na nic nečekala, otočila se a rychle utíkala pryč. Teď teprve poznali, jak je pro ně Mazlíček důležitý a neocenitelný. Vždyť nebýt...
Noční můra
Povedená hororová povídka z Literárního semináře. Pomalu se probouzím z nedlouhého spánku, hlava mi třeští a oči otevírám jen pozvolna. Trochu zamrkám, a když v té tmě stále nic nevidím, říkám sama sobě – asi jsem zatáhla rolety, než jsem šla spát. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostala do postele. Mysl mi zaplní útržky vzpomínek – světla na ulici, někam jsem šla, nějaká diskotéka, pár skleniček… Asi jsem to večer přehnala. Chci si protřít oči rukama, abych viděla dobře a mohla roztáhnout ty rolety, ale hned, jakmile ruku zvednu, se praštím. Nejdříve mi nic nedochází, jsem překvapená, v klidu a nedokážu to pochopit. Zkusím to znovu. Zvedám ruku, tentokrát pomalu. Bum. Ruka opět narazila na odpor. Je to nějaká stěna – proč by ale byla...
Vzpomínka na mě XII.
Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru. Konečně, pomyslela jsem si, když mě odvezl téměř ke schodům u domu. Byl to popelářský vůz. Celá cesta sdílená s kuchyňskými odpadky. Jízda jedna báseň. Dostat se do domu nebyl žádný problém. Venkovní dveře byly doširoka otevřené. Otec nakládal do svého bílého cadillacu, který parkoval...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
