Noční můra

Povedená hororová povídka z Literárního semináře.

Pomalu se probouzím z nedlouhého spánku, hlava mi třeští a oči otevírám jen pozvolna. Trochu zamrkám, a když v té tmě stále nic nevidím, říkám sama sobě – asi jsem zatáhla rolety, než jsem šla spát. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostala do postele. Mysl mi zaplní útržky vzpomínek – světla na ulici, někam jsem šla, nějaká diskotéka, pár skleniček… Asi jsem to večer přehnala. Chci si protřít oči rukama, abych viděla dobře a mohla roztáhnout ty rolety, ale hned, jakmile ruku zvednu, se praštím.

Nejdříve mi nic nedochází, jsem překvapená, v klidu a nedokážu to pochopit. Zkusím to znovu. Zvedám ruku, tentokrát pomalu. Bum. Ruka opět narazila na odpor. Je to nějaká stěna – proč by ale byla hned nade mnou? Prudce se zvednu, abych se podívala, a mohutně se praštím do čela. Bolest mi proletí hlavou a jen zhorší tu dosavadní. Chvíli tedy nedělám nic, jen se snažím překonat bolest a přemýšlet. Třeba jsem usnula pod nějakým nízkým stolkem – napadne mě a doufám tedy, že bych snad mohla najít okraj a rukama se vysunout.

Jedu tedy rukama po hladkém povrchu a jako by neměl konec. Začnu si uvědomovat, že pod stolem bývají tvrdé podlahy, kdyžto já ležím na pohodlném, měkkém podkladu – jak mé prsty již zjistily, zřejmě na saténu. Tohle není dobré, tohle není dobré. Začínám tušit, že se něco stalo a necítím se vůbec dobře. Už chci pryč, chci rozsvítit, chci domů. Vymrštím ruku do boku a opět narazím.

Auu. Snad jsem si nezlomila prst. Začíná se ve mně stupňovat strach – kde to proboha jsem? Snad v nějaké skříni – ale vleže? Ve vystlané krabici? V kufru auta nebo….nedej bože… v rakvi?!

Zběsile začnu kolem sebe mlátit rukama a kopat nohama – k mému zjištění, bosýma. Křičím o pomoc, ale všude kolem mě je ticho. Škrábu na víko a pod nehty se mi zarývají třísky. Pohřbili mě zaživa. Zasypali hlínou. Nikdo mě neslyší. Pomoc! Proboha pomoc!

Únavou pozvolna přestávám. Nejdřív se mi uklidní nohy a poté spustím dolů i ruce. Jsem zoufalá. Strašně se bojím – jak jen se odsud dostanu? Snažím se myslet a nepanikařit, ale moc mi to nejde.

Nakonec mě napadne, že mám přeci někde mobil a začnu prohledávat veškeré kapsy na mém oblečení – na sobě mám kalhoty, obyčejné tričko a lehkou bundu.

Našmátrám kapesník, prázdnou kapsu, pár drobných, zapalovač… ale mobil nikde. Zapalovač, napadne mě zpětně. Světlo. Vyndám ho z kapsy a škrtnu. Plamínek spoře osvětlí tu hrůznou komůrku. Vidím krvavé škrábance, a když se podívám na svoje ruce, zjistím, že jsou ode mě.

Bože, kde jen to jsem. Pravou rukou stále držím zapalovač, abych měla alespoň trochu světla a levou spustím dolů. Co budu dělat… co?

Dlaně mám zpocené, tak si tu jednu rozhodnu otřít, zatímco druhou si svítím a pak si to prohodím. Povšimnu si, že na jedné straně je satén, na druhé však prostá bavlna – jakoby peřina. Nahmatám tedy opět satén a posvítím si na něj. Na jednom okraji je jakási krajka. Přijde mi to povědomé. Povytáhnu ten kus ještě trochu a uvidím výstřih a ramínka. Vždyť je to košilka! Moje košilka!

Srdce se mi rozbuší ještě víc. Kde se tady vzala? Pootočím se a posvítím si na druhou stranu. To povlečení je přece taky moje. Je to moje peřina!

Ale ne! Že já jsem pod mojí postelí v peřiňáku! Ten se zavírá jako šuplík, takže odložím zapalovač a ruce si dám na stěnu proti hlavě a snažím se jakoby se odtlačit směrem do leva. Ano! Šuplík se posune a dovnitř vpadnou první paprsky umžouraného sluníčka.

Ihned vylézám ven a jsem tak nesmírně šťastná, že se konečně mohu nadechnout čerstvého vzduchu. Stále vůbec nechápu, jak jsem se tam dostala a tak se, pořád ještě vyděšená, schoulím na posteli do klubíčka a snažím se uklidnit a vzpomenout si, co se vlastně včera stalo.

Poslední, na co si vzpomínám je, jak jsem uklízela pokoj a pak někdo zazvonil. Byla to kamarádka s přítelem, že jdou k někomu na oslavu a zvali mě, abych šla také. Naši byli pryč a stejně jsem neměla co na práci. Tak jsem všeho nechala – a ten šuplík pod postelí zůstal otevřený!

Asi jak jsem přišla domů, tak jsem si lehla tam místo do postele. Asi jsem se nějak nešikovně pohnula nebo otočila a šuplík na kolečkách se zavřel…

Přísahám, že už se to nikdy nestane. Když budu uklízet, tak pořádně a když budu pít, tak už jen málo. Bože, jak já se jenom bála… Už je to pryč, bude to dobrý, říkám si a stále se snažím vzpomenout, jestli to tak všechno opravdu bylo, nebo tady byl ještě někdo jiný…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.