Alice: Už ti lano házej

Alice rozrušeně zabouchla dveře svého bytu, odhodila klíče kamsi do prostoru a zamířila přímo ke svému pracovnímu stolu. Odložila na něj svou tašku, ztěžka dosedla za stůl a z jeho nejsvrchnějšího šuplíku vytáhla nůž na dopisy. Hlavou se jí proháněla jedna nejistá myšlenka za druhou, když ze své tašky vylovila obálku se svým jménem. Obálku, kterou sotva před hodinou obdržela od Patrickova právníka. Na moment zaváhala, ale poté se přeci jen odhodlala ji otevřít. Z obálky vyklouzl jediný list papíru, hustě popsaného uspěchaným písmem. Opatrně jej vzala do rukou a započala číst. „Alice,pokud se k tobě tento dopis dostal, tak jsem nedostal šanci ti vše říci osobně a pravděpodobně jsem mrtvý. Bylo ode mě pošetilé si myslet, že bych tě...

Alice: Ďáblovo oko – 2. část

Alici se třásly ruce, ve kterých držela zbraň. Opatrně uchopila kliku a otevřela dveře. Vstoupila do prázdné místnosti. Kateřina zde nebyla. Alice byla kompletně zmatená. Chtěla místnost prozkoumat, ale něco jí to překazilo. Tvrdá rána… Upadla na zem. „Kde… kde… to jsem?“ vyhrkla Alice při probouzení typická slova, která většinou říká ten, kdo se probouzí na neznámém místě. Alicino probuzení bylo horší, než si představovala. Studená sprška z kbelíku plného vody. „Hele, kohopak tu máme. Alice Schillerová! Jaká zajímavá návštěva,“ promluvil k Alici známý hlas. Alice vzhlédla vzhůru a spatřila nad sebou Káťu. Vypadala skoro stejně, jako když kdysi zmizela. Jenom přibylo pár vrásek a jizev. Alice byla zdrcená faktem, že Káťa byla celou dobu naživu a...

Alice: Nejpodivnější případ – 4. část

Průchod tentokrát vedl doprostřed pole. Kolem Alice a Vypravěče rostlo obilí, kam až oko dohlédlo. Alice netušila, jaký druh to je, ale byla si jistá, že by se stačilo zeptat Vypravěče a ten by bez váhání odpověděl. „Proč jsi mě vzal zrovna sem?“ otočila se Alice k Vypravěči s rukama zapřenýma v bok. „Jestli ti to přijde vtipné, tak se pleteš.“ Vypravěč se jen pousmál, uchopil Alici za ramena a otočil ji. Poté ukázal rukou. Alice sledovala směr, kterým ukazoval. Nejdříve neviděla vůbec nic. Po chvíli však dokázala zaostřit na siluetu domku. „To nešlo ty dveře otevřít blíž tomu domku?“ zaúpěla. Odpovědí jí byl pobavený smích. „Ještě se mi směj. Zkus si představit, jak mi asi je. Kolem mě se dějí prapodivné magické věci. Nějaký cizinec otvírá uprostřed ničeho dveře...

Alice: Záhada ztracené fenky

Alice stála pod proudem sprchy a jako po každém vyřešeném případu měla zavřené oči a vnímala, jak z ní s každou kapkou vody odchází napětí a vrací se její obvyklý klid. Pousmála se při pomyšlení, že se znovu setkala s hrabětem. A ještě za takových okolností! Otevřela oči a rukama si pročísla teď už zase blonďaté vlasy. „Neškodilo by pár zelených proužků,“ řekla nahlas a těšila se na změnu. Vzala do ruky ručník a mimoděk si vzpomněla na hebký kožíšek drobného zvířátka, které se k ní přitisklo v momentě, kdy ho našla. Neměla zvířátka nijak moc v lásce, ale tahle fenka ji dokonale okouzlila. Její oči prostě nešly zapomenout! Všechno to začalo tím, že jí volali z policejního oddělení. Prý je zase kontaktoval pan hrabě...

Pohádka o zrcadle v duši

Na jednom kopci beze jména stál skleněný zámek. Stál tam dlouho a nikdo nevěděl, jestli v něm někdo žije. Kdysi dávno k němu jezdila spousta lidí. Někteří ze zvědavosti, někteří se doslechli, že v něm bydlí krásná princezna, co čeká na vysvobození. Nikdo se ale nevrátil. Takže časem proud zájemců řídl a řídl, až ustal docela a o zámku se začalo mluvit jako o začarovaném. Ve vesnici, daleko od skleněného zámku, žila chudá rodina. Měli dva syny, jednu dceru a osla. To, co jim chybělo na movitosti, to jim vyvážila láska. Rodiče milovali své děti, děti zase ctily rodiče a nikomu nevadilo, že nemají nadbytek. Ale jak šel čas a děti rostly, docházelo rodičům, že je budou muset vyslat do světa. Zavolali si tedy oba syny a otec k nim promluvil: „Chlapci, jste již velcí,...