Alice: Záhada ztracené fenky

Alice stála pod proudem sprchy a jako po každém vyřešeném případu měla zavřené oči a vnímala, jak z ní s každou kapkou vody odchází napětí a vrací se její obvyklý klid. Pousmála se při pomyšlení, že se znovu setkala s hrabětem. A ještě za takových okolností!

Otevřela oči a rukama si pročísla teď už zase blonďaté vlasy. „Neškodilo by pár zelených proužků,“ řekla nahlas a těšila se na změnu.

Vzala do ruky ručník a mimoděk si vzpomněla na hebký kožíšek drobného zvířátka, které se k ní přitisklo v momentě, kdy ho našla. Neměla zvířátka nijak moc v lásce, ale tahle fenka ji dokonale okouzlila. Její oči prostě nešly zapomenout!

Všechno to začalo tím, že jí volali z policejního oddělení. Prý je zase kontaktoval pan hrabě s důležitým případem, a vyžádal si na vyšetřování jen ji. Už si myslela, že je to zástupný důvod, jak ji chce vidět, ale po sdělení, že se jedná o pátrání po výstavní fence z rodu Chilly keksů, se rozesmála – přišlo jí to tak praštěné, že to určitě musela být pravda.

S chutí si poslechla hraběcí vyprávění o tom, co se minulý den přihodilo.

Bylo to na pětisté výročí založení hradu – jejich rodinného sídla. Už od rána měl takový mrazivý pocit, že se určitě přihodí něco nepříjemného nebo se stane nehoda. V rodinných kronikách se dočetl, se to tak dělo na každé sté výročí založení hradu. Možná nějaké rodové prokletí?

Sjela se spousta příbuzných a známých a celý hrad zářil světly… Hrabě se při vyprávění lehce otřásl, protože miloval svou samotu a neměl rád veliké davy lidí. Ale ze své pozice musel prostě jednou za čas své zvyky porušit, aby dostál rodinným tradicím.

Celý den byl hrad v obležení, jedlo se a pilo… ano, zejména zámecké vinné sklepy se netrhly a víno se ze soudků valilo jako vinná řeka. Pod nohama se sloužícím a hostům motala malá fenka, kterou si nedávno pořídil, aby se na hradě necítil tak sám.

Ve vinných sklepích se jí líbilo, bylo tam chladno a spousta zákoutí, která se dala očichávat a ve kterých bylo tolik zajímavých PeSemesek. Hmm… zřejmě nejsem jediná, kdo sem chodívá, pomyslela si fenka a dál si četla vzkazy ostatních pejsků.

Hmm – a co je tohle? lízla si trošky rozlitého vína. Bylo to sladké a lehce se jí po tom zamotala hlava. Zůstala chvíli nepozorně stát uprostřed cesty, až o ni jeden ze sloužících málem zakopl.

„Jedeš, potvoro,“ zakřičel na ni a hnal ji ze sklepa ven. Fenka se na něj poděšeně podívala a vystřelila pryč jako šíp z luku. Mám tohle zapotřebí? pomyslela si. Ale víno na jazyku bylo stále sladké, až jí připomnělo altánek v zahradě, kam se nedávno s hrabětem zatoulala.

Hmm… víno… víno… psí víno, ano – už to mám – celý altán je jím porostlý, zajásala v duchu a zavyla tak, až to bylo slyšet po celém okolí. Dávala tak všem místním pejskům na vědomí, že se u ní bude dneska konat zábava. A podávat se bude psí víno.

O tomhle všem neměl hrabě ani potuchy, když svoji oblíbenou fenku hledal po celém hradě. Alice se podrobně vyptávala všech, kdo ji viděli naposledy. Jeden sloužící odpovídal tak na půl pusy, hlavu skloněnou – bylo vidět, že ho něco trápí. S ním měla nejvíce práce, ale vyplatilo se to. Nakonec se přiznal, že fenku vyhnal ven, do rozlehlé zahrady.

Alice se lehce otřásla. Fenka byla zvyklá na teplo a pohodlí, teď je venku sama v nepřátelském světě plném nebezpečí, které na ni může číhat na každém rohu. Musí ji najít co nejdříve, noci jsou už chladné! A draví ptáci jsou velmi nebezpeční – fenka byla menší než zajíček.

„Vyzná se tu? Kam by mohla zaběhnout?“ vyptávala se Alice hraběte, který byl ve tváři bledý a ruce se mu třásly.

„Nevím, venku jsme byli párkrát, moc to tu nezná,“ řekl hrabě, ale jeho kroky ho vedly obvyklou cestou k altánu.

„Slyšíte to také?“ Alice se zastavila a chytila hraběte za ruku. Oba se na sebe podívali a na okamžik se jim zdálo, že ten pohled trvá věčnost. Pak ale oči odtrhli a rozeběhli se směrem k altánu.

Ten se celý otřásal v základech. Lehký zpěv ptáků byl doprovázen basováním lesní zvěře a do toho se ozývalo poštěkávání a poňafávání. Celý altán byl takový lehce „otrhaný“ – větvičky visely dolů jedna přes druhou, ale co hraběte zarazilo – chyběly celé hrozny psího vína.

Potichu otevřel dveře altánu, a vytřeštil oči. Uvnitř bylo plno pejsků – velkých, malých, chlupatých i naháčů… a všichni se tlačili okolo soudku s čerstvě stočenou šťávou ze psího vína.

„Páni, teda… Alic … ti to ale umí pořádně rozjet,“ vydechl hrabě a tiše sledoval, jak jeho fenka rozlévá psí víno do malých kalíšků a všem přitom vypráví pověsti a pohádky o založení místního hradu. Hrabě položil Alici ruku okolo ramen a oba poslouchali a usmívali se, protože to byl výjev jako z pohádky.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *