Alice: Ďáblovo oko – 2. část

Alici se třásly ruce, ve kterých držela zbraň. Opatrně uchopila kliku a otevřela dveře. Vstoupila do prázdné místnosti. Kateřina zde nebyla. Alice byla kompletně zmatená. Chtěla místnost prozkoumat, ale něco jí to překazilo. Tvrdá rána… Upadla na zem.

„Kde… kde… to jsem?“ vyhrkla Alice při probouzení typická slova, která většinou říká ten, kdo se probouzí na neznámém místě. Alicino probuzení bylo horší, než si představovala. Studená sprška z kbelíku plného vody. „Hele, kohopak tu máme. Alice Schillerová! Jaká zajímavá návštěva,“ promluvil k Alici známý hlas.

Alice vzhlédla vzhůru a spatřila nad sebou Káťu. Vypadala skoro stejně, jako když kdysi zmizela. Jenom přibylo pár vrásek a jizev. Alice byla zdrcená faktem, že Káťa byla celou dobu naživu a nikdy se neozvala. O to horší bylo, že ona je ta, kdo ji určitě udeřil.

„Máš sílu, to se musí uznat, Kateřino,“ řekla místo pozdravu.

Káťa dále pokračovala ve své řeči k Alici: „I přes tvé špatně nabarvené vlasy a tunu líčidel tě poznám. Ale abych nezůstala u toho, jak jsme se za ty roky změnily, je tady důvod, proč jsi tady.“

Alice tiše poslouchala a ani se neopovážila vyrušovat.

„Potřebuji tě,“ pokračovala Kateřina, „potřebujeme tě my. Jsi jediná, kdo dokáže dokonale vyřešit i nejtěžší případy bez zapocení. Tvé schopnosti se nám hodí. Celé ty roky jsem byla v utajení, abych mohla nalézt kolébku…“

„Jakou kolébku?“ přerušila Alice Káťu.

Kateřina se otočila na Alici a šibalsky se na ni podívala a se zvýšeným hlasem pokračovala ve své řeči: „Tebe neučili, že se nemá skákat do řeči? Avšak abych nevypadala jako úplný ignorant, tak ti to povím. Naše sekta – Děti ďábla – za celou dobu své existence pátrá po bájné kolébce života. Neomezená moc, nesmrtelnost. Krása! Co víc si přát? No, a ty a tvé schopnosti nám pomohou. Nalezli jsme po dlouhém pátrání naši hrobku. Místo, kde je náš cíl ukryt. Problém je však v tom, že celá cesta je plná pastí. Několik našich mužů pohořelo a skončilo mrtvých. Takže ty nám pomůžeš se přes překážky dostat. A ještě než mi začneš nadávat, tak ti říkám, nemáš na výběr. Buď pomůžeš, nebo tě čekají borůvky.“

Alice chápala, co myslí Káťa borůvkami. Četla hodně knih a viděla nespočet filmů, aby si spojila rozhodnutí „buď uděláš to nebo borůvky“. Samozřejmě jí docvaklo, že borůvky jsou otrávené. Snažila se na Kateřinu zahrát to, že ji nechápe, a proto odpověděla jenom jedním slovem: „Cože?“

„Nechápeš? Nedělej hloupou, znám tě. Byla jsi nejchytřejší ze školy. Odmaturovala jsi se samými jedničkami. Takže na mě nehraj blbou!“ řvala již Kateřina.

„Tobě pomáhat nebudu! Udělej si vše sama, paní chytrá!“ odpověděla se zvýšeným hlasem Alice.

Káťa neplýtvala slovy a rovnou se natáhla pro skleněnou mísu s borůvkami. Byly čerstvé a umyté – leskly se. Mísu položila před Alici a rychlým krokem zmizela z místnosti.

Alice byla sama, úplně sama. Seděla na židli, avšak uvázaná nebyla. Rázem Alici něco zarazilo – třesoucí se stůl. Zemětřesení nebo jsem se úplně zbláznila? pomyslela si Alice. Nic se jí nezdálo, celá země se třásla. Do místnosti rychle vtrhl chlápek oblečený v černém hábitu. „Hej, ty, pojď se mnou!“ křikl po ní. Než Alice za ním neochotně šla, odebrala pár borůvek z misky, přece je tu nenechá, otrávené se hodí obzvlášť.

„Kde jdeme? Co se děje?“ vyptávala se Alice, ale muž ji jenom ignoroval. Rychle došli ke Kateřině do kanceláře. Světla se v ní třásla ještě více než stůl v Aliciné místnosti.

„Jsi v pořádku, díky ďáble! Řeknu ti to na rovinu, pokusili jsme se otevřít bránu bránící nám v postupu, ale místo jejího otevření jsme spustili obranný systém a teď nám na hlavu pomalu padá kostel. Musíš to zas…“ nedořekla Káťa větu, neboť se opět projevilo třesení. Silnější než ty, co doposud byly. Vše padalo ze stolu, dokonce i fotka Káti s již zesnulým farářem. „Musíme jít, hned!“ řvala Káťa a spolu se přesouvaly k bráně.

Brána vypadala jako z nějakého akčního filmu. Alice ji obdivovala, ale neměla moc času, protože každou chvíli se mohl strop jeskyně, ve které se aktuálně nachází, zhroutit.

„Nalezli jsme tady pouze tuhle váhu, nic víc.“ promluvila Káťa. Alice k ní přistoupila a začala ji zkoumat. Zarazil ji fakt, že váha je i přes fakt, že na ní nic není, nakloněná. Alice se obrátila s dotazem na Káťu: „Zkoušeli jste ji vyrovnat?“
Káťa rychle odvětila: „Samozřejmě, ale to pak spustilo ten chaos okolo.“
„Četli jste ty nápisy pod váhou?“ pokračovala v dotazování Alice.
„Ne, vždyť ani nevíme, co je to za jazyk.“ promluvil muž, co vyvedl Alici z místa jejího zajetí.
„Je to latina, učila jsem se ji, takže ji znám a dokážu přeložit,“ pověděla Alice. „Jed v krviž tvé je možností, jak překročiti mě,“ četla Alice. „Kolik bylo potřeba k vyvážení?“ zeptala se.
„Pouhých 10 gramů“ řekla Káťa. Jed, krev a 10 gramů.

Alici to bylo jasné, potřebují někoho otrávit a získat jeho krev. Vše přetlumočila. „Až někoho najdete, dejte vědět. Já si mezitím dám tyhle borůvky,“ řekla Alice, přičemž čekala na Kátinu reakci. Ta vzápětí přišla.

„Počkej!“ zastavila ji Káťa, „ty borůvky jsou otrávené!“

Alici se nejprve nápad na otravu člena sekty moc nelíbil. Přišlo jí to nemorální, ale bylo to buď její šance na navrácení se na pevnou zem nebo smrt člena sekty. Musí ho obětovat. Nadšená z toho nebyla, ale jiná cesta nebyla. Avšak otrávit ho nedokázala, udělala to Káťa. Ta svou manipulativní řečí přemluvila člena sekty, aby se dobrovolně nechal otrávit.

Pak už ho stačilo jen říznout a jeho krev nakapat na váhu. Jak jednoduché!

Brána se otevřela a všichni mohli pokračovat v cestě…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.