Alice: Ďáblovo oko – 1. část

Voda jí stékala po celém těle. Alice si užívala příjemnou chvíli klidu. Vše ovšem přerušil zvuk ostrý jako ostříž. Někdo zvonil na zvonek. „Pravá chvíle. Opravdu pravá,“ povzdechla si Alice a rychle si na sebe hodila župan, doufajíc, že si člověk zvonící na zvonek nevšimne, že kromě županu na sobě nic nemá.

Alice se snažila rychlostí blesku došourat ke dveřím na chodbu. V košíku odloženém na botníku vyhrabala klíče, které zasunula do zámku. Ve spěchu ji ani nenapadlo se podívat přes kukátko, kdo stojí za dveřmi. Otevřela dveře a rázem ji oslepilo světlo bijící do očí.

„Zase ta zářivka. Opravdu nemůžou vyměnit zářivky za žárovky?“ nadávala Alice, aniž by si uvědomila, že mluví nahlas. Po chvíli si vzpomněla, že někdo vlastně zvonil. Ovšem nikoho již neviděla. Jediné, co Alici nějak upoutalo, byl balíček na zemi. „Balíček pro Alici Schillerovouׅ“ bylo napsané na balíčku. Odesílatel nepodepsán. Zvláštní. Alice vzala krabici do kuchyně, kde ji položila na stůl.

Když již měla čas, tak si alespoň na sebe oblékla spodní prádlo, avšak hebký župan na sobě nechala. Usadila se ke stolku, na němž byl balíček a začala se do něj opatrně dostávat nožem. Co když je to bomba? Ale netiká to, bomba to být nemůže. Je tam prasečí srdce jako výhružná zpráva? Jen to ne, to raději bombu, takový zápach bych musela celý týden vyvětrávat z bytu, honily se myšlenky Alicinou hlavou.

Někdo si musel určitě dát práci s balením, neboť balíček byl nedobytný jak panna uvězněná ve věži. Alice se při snaze přeřezat stuhu pořezala. Jedna z pár věcí, které nesnese, je pohled na krev, obzvláště na svoji vlastní. Rychle si skočila pro náplast a prst si ledabyle zalepila. Nejraději by si ruku celou obvázala obvazem, ale zvědavost ji nutila vrátit se k balíčku a otevřít ho.

Až se jí podařilo balíček rozpárat, tak se na ní vyvalil jeho obsah. Dlouhá svíčka, pokrčená fotografie a na čtverce přehnutý dopis. Alici na první pohled upoutala svíčka. Všichni ví, jak já strašně moc extrémně zbožňuji svíčky! Jsem schopná si s nimi podpálit akorát byt, podotkla pro sebe ke svíčce a raději ji dala stranou. „Hmm, dopis nebo fotka? En ten týky, dva špa… Beru papír,“ nedočkavě vyhrkla Alice a narovnala dopis.

Alice hltala každý řádek dopisu jako nějaký povedený román. Ovšem jakmile se dostala za polovinu dopisu, její klidný pohled se rázem změnil ve starostlivý. Ani nedočetla dopis a rychle sáhla po fotografii. „To není možný! To… to… nejde! Ona není mrtvá!“

Káťa, Alicina kamarádka, která se beze stopy ztratila a slehla se po ní zem. Alice nikdy nepřestala po ní pátrat, i kdyby ji měla najít mrtvou.

Na fotografii byla na 100 % Káťa. Byly si totiž podobné jako vejce vejci. Tedy až na pár Aliciiných úchylek. Vypadaly skoro jako sestry. Alice ještě pár chvil pozorovala fotografii, jestli tam na ní není nějaký dobře skrytý detail. Dlouho jí netrvalo, než si něčeho všimla. Na fotografii byly vskutku divně uspořádané stíny. Další vodítko, kde by mohla Káťa být uvězněna, nenašla, a proto se vrátila k dopisu, který konečně dočetla. „Tam, kde svatí vysedávají, Bohu jsi blíž, avšak i peklo je blíž, než se dá být,“ četla Alice nahlas poslední řádky dopisu, aby se jí lépe přemýšlelo. Hřbitov, kostel. Nic jiného Alici nenapadalo.

„Jestliže tenhle balíček byl určen pro mě, jakože byl, kvůli jmenovce, takže pachatel chtěl, bych ho našla a šla po stopě. Ví, kde bydlím, jak žiji a že každý den po práci si dávám sprchu, takže nebudu schopná doběhnout ke dveřím. Takže ví taky, že v našem městě není kupodivu hřbitov, ale jenom kostel. Avšak očekává, že se chytnu a půjdu po stopě jako naivní blondýna z hororového filmu. Nene, nepůjdu nepřipravená,“ zauvažovala Alice a odběhla si do pracovny. Zde pod stolem stiskla tlačítko a rázem vyjel nepozorovaně šuplík ze stolu. „Krásko moje. Tolik jsi mi chyběla,“ Alice popadla pistoli a zastrčila si ji do opasku. „Směr kostel! Káťo, jdu pro tebe!“ vykřikla a popadla klíčky od auta s balíčkem a rychlým krokem opustila byt.

Asi po čtvrt hodině jízdy plné dopravních přestupků dorazila na místo – ke kostelu. Popadla balíček a opatrně vstoupila do kostela. Byl prázdný, skoro opuštěný. Nikdo v něm nebyl, kromě faráře, který po příchodu Alice odešel. Byla v kostele úplně sama, což se jí hodilo, protože mohla kostel pořádně prohledat. Kdo by schovával dívku do kostela? A jakou roli má vlastně v dopisu peklo pod námi? Pod námi! Káťa musí být ukryta v podzemí, neboť z kostela by mohla snadno utéct. Při bohoslužbách by mohla volat o pomoc. Ale jak se mám dostat do podzemí? Dle městských plánů kostel nemá suterén,“ snažila se přemýšlet. Ta svíčka, kterou dostala, určitě není jenom tak na ozdobu. Musí někam patřit.

Alice si povšimla svícnu, na kterém chyběla jedna svíčka, ta šestnáctá. Šestnáct, věk, ve kterém se Káťa ztratila. Nějaká spojitost?

Alice se chystala nasadit svíčku tam, kde patří, ale něco ji přerušilo. Ohromný řev faráře, který vběhl do místnosti. Byl celý od krve. Upadl přímo před Alici a podařilo se mu ze sebe dostat něco, co znělo jako slovo pomoc. Alice začala panikařit. „Co mám dělat?! Co?! Já k čertu nevím! Pomoc! Pomozte nám!“ řvala Alice, až to uši trhalo. Nikdo ovšem nepřicházel.

Alice chtěla zavolat záchranku, ale bylo pozdě. Bodné rány na farářově těle byly hluboké a zasáhly životně důležité orgány. Alici zemřel přímo v náručí člověk. Stalo se jí to poprvé, takže nevěděla, jak reagovat. Rozbrečela se.

Po chvíli smutku se opět vzpamatovala a uvědomila si, že je v nebezpečí. Jestliže byl farář pobodán, jeho vrah může stále být zde. Alice rychle popadla svoji zbraň a odjistila ji. Šla opatrně do pokoje, ze kterého farář vyběhl. Nikdo v něm nebyl a ani nic neobvyklého zde nebylo, až na další svíčku a dopis na stole, který byl celý od krve. Na Alici bylo za celý den krve moc, ale ani to ji neodradilo od záchrany Kateřiny. Popadla dopis a svíčku.

Dopis byl psán farářem. Bylo to jeho vyznání ke všemu, co způsobil. On byl s těmi, kteří unesli Káťu. Nesnesl všechnu zodpovědnost a zdá se, že sebe zavraždil. „Svině jedna hnusná. Tebe čeká jenom peklo! Doufám, že se budeš smažit v pekle!“ řvala po mrtvém těle Alice.

Jeho tělo odvlekla do jeho pokoje a zavřela ho do skříně. Mezitím mu sebrala klíč od kostela a hlavní vchod zamkla. Nikdo by se neměl dostat dovnitř a nikdo ven. Nasadila svíci na stojan a celý kostel se začal třást. „Nepadej, ještě chvíli vydrž!“ povzbuzovala kostel Alice.

Přímo za oltářem se otevřel vchod vedoucí do podzemí. Takže tady je to peklo, uvědomila si Alice. Nesmělým krokem vstoupila do podzemí a po pár krocích se za ní zavřel vchod. Není cesty zpět.

Alici pohltila temnota. Neviděla ani před sebe. Co když tam jsou pasti? Jak je asi uvidí? Alice si vzpomněla, že má pořád při sobě svíčku a zapalovač, který nikdy nenechá o samotě. Byl to totiž dar od jejího dědečka. Svíčku zapálila a úzkou dlouhou chodbu zaplnilo světlo. „Nikdy bych netušila, jak se mi budou svíčky hodit. Asi si někdy domů nějakou pořídím,“ řekla šťastně Alice a pokračovala ve svojí cestě za Kateřinou.

„Nech mě… dej ty své pracky ode mě pryč! Áááaahh…“ řev se linul přes celé podzemí. Alice znala tenhle hlas dost dobře, patřil Kátě. Její hlas se trochu změnil, ale moc velký rozdíl v něm od doby jejího zmizení nebyl. „Káťo, vydrž, jdu si pro tebe!“ vykřikla Alice, aniž by si uvědomila, že se prozradila a dala únoscům znamení.

Alici a Káťu dělily jenom zrezivělé dveře…


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *