I. Netyka a ptáci

Rudavé slunce znovu vyšlo nad Araxií. Ozářilo její pahorky a doliny a vyslalo paprsky do otevřených oken. Probudilo ptačí zpěv i lidské hlasy. Jedním z probuzených byl i Netyka. Dospával ještě noc, když tu ucítil na nose první světlo nastávajícího dne. Koutky mu zacukaly a on otevřel oči. „Už je tu zas, ta dotěrná vlezota, ani vyspat člověka nenechá.“ V mžiku byl na nohou, připrásknul okenice a znovu padl do postele. „Proklaté slunce,“ pomyslel si „proč není celej den tma?“ Ale stále nebyl spokojenej. Poslední dobou nebyl nikdy spokojenej. „Pitomý slepice!“ Vykřiknul. „To kvokaj schválně?! Ať zmlknou!“ A zavrtal hlavu pod polštář. Ale ani ten ho neochránil před veselým probuzením kohouta. V hlavě mu...

Autor : dne 01/31/2010 | Království Araxie | 0 komentářů

Jiskra slunce – 8.kapitola – Bitva

Lavinii naložili na malý krytý vozík a odvezli ji skoro až k paláci. Trena jí už ráno řekla, že se jí nebude moct věnovat a dala jí dva lektvary – posilující a její obvyklý lék, po kterém usínala. Před odjezdem se zastavil Erlis. „Chci se usmířit,“ řekl se sklopenou hlavou. „Promiň. Byla jsem jako šílená. Nevím, proč jsem na tebe křičela. Promiň. Je mi to moc líto.“ „Já taky nejsem bez viny, ale mám tě rád. Nechci, aby se ti něco stalo.“ „Světlo s tebou, můj manželi.“ A pak se sklonil a vtiskl jí její první polibek, polibek z počínající mladé lásky, rozechvělý, ale vášnivý, krátký, ale opravdový, upřímný a krásný. Ještě teď, téměř na bitevním poli, kdykoliv na něj pomyslela, rozechvěla se a znervózněla. V...

Autor : dne 01/30/2010 | Jiskra slunce | 0 komentářů

Vzhlížím

Vzhlížím se v zrcadlech napsaných na míru, bortí se v základech, spoléhám na víru. Však bohové zmizeli v prachu cest prošlých, city se zachvěly, šel jsi si po svých. Z nebe se snášejí slzy všech démonů, vrány se slétají do země bez hrobů. Už zas to končí, zas to začíná, zas někdo svíci zhasíná a do tmy se mi vysmívá… Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat

Autor : dne 01/30/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Jak na narkomana VII.

Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes. Popravdě, s hřebenem jsem strávila maximálně tři minuty a to prosím bez zrcadla, protože rychlost matčiného telefonátu byla snad až nadzvukové a nadsvětelné rychlosti. Za zády jsem ještě viděla otce se smetákem nad hlavou a s pivem u pusy – bylo vidět, že jenom plní „manželskou povinnost“ a raději by teď ležel na zádech u televize a kolmo k jeho ležící postavě toužil mít připevněnou lahev tak, aby se nemusel ani namáhat si zlatavý mok do vlastní pusy lít sám. Takhle...

Autor : dne 01/30/2010 | Jak na narkomana | 0 komentářů

Věř poutníku

Letíš tmou…Letíš tmou stříbrné světlo září před tebou Září jak svíce nelze sfouknout co chtít více Neboj se poutníku přijdi blíž teprve pak uvidíš Anděl překrásný v tom světle skryt ten posel spásy Vezme tě do dlaní pak na obláčku snění poletíte spolu Budeš se cítit v bezpečí koukat budete dolů na naší zem To on tě vytáhne z té tmy ze tmy do světla odkud veškerá zloba odtekla Nech se vést životem plným cest věř mu Svěř mu život svůj pak budeš čistou láskou jen splní se ti každý sen Anděl ze tmy tě vyvede tvůj život bude nádherný cestou zářivou tě povede Jen věř v sílu anděla on lásku znamená Věř Poutníku Redakční úpravy provedla Janel...

Autor : dne 01/29/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Naposled

„Uteč, sakra! Popadni děcko a utíkej pryč, za chvíli jsou tady, já je zdržím! Dělej, pohni sebou, dělej, už není čas!“ zařval její manžel a naposledy se na ní ohlédl. V jeho tváři byl vidět strach, ale i odhodlání a vůli bojovat, pravděpodobně naposled. Kolena se mu chvěla a v očích měl jakýsi prázdný, skelný výraz. Zřejmě nebylo o čem přemýšlet. Neměla na výběr. Popadla řvoucí dítě a vyběhla ze svého domova, ze svého bydlení, kde strávila celý svůj život. Pravděpodobně už se tam nikdy nevrátí, už nikdy nespatří svého muže, své věci, jediný svůj majetek. Stejně asi umře… Se svým synem v náruči přeskočila práh, vyběhla na cestičku, proběhla brankou. Její muž stál přede dveřmi s vidlemi v ruce. Vypadal tak ušlechtile, nechtěla ho opustit. Na...

Autor : dne 01/29/2010 | Psychologické | 0 komentářů

Cestou do školy

Ráno hurá do tramvaje! Na sardinky se tam hraje. Na hlavě mám cizí tašku, co je plná pracích prášků. Radím proto spolužačce: Zítra jedem rovnou v pračce! Přijedeme jako Páni, vypraní i vyždímaní. A ve třídě nebude nám nejhůře – zavěsí nás někam k oknu na šňůře. Redakční úpravy provedla Janel Weil.

Autor : dne 01/28/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů