Království Araxie – IX. Oslavy a Netykovo druhá smrt
Když se vzdaly poslední zbytky královské armády, začalo se slavit. Lidé provolávali na náměstích slávu vítězům a rodu Hrabivců a ještě více Prchalovi a úplně nejvíce Netykovi, který byl pro ně největší hrdina, jakého Araxie poznala. Mocný čaroděj na straně práva, ochránce nevinných. Ty tam byly časy, kdy lidé Netyku proklínali a měli z něho strach. Věřili, že to byla práce krále, který se snažil Netyku uvěznit. Teď to byl hrdina a všichni mu provolávali nehynoucí slávu. Na jeho počest se pojmenovávaly ulice, stavěly památníky, odhalovaly sochy. Města po celé zemi ho zvaly na oslavy a Netyka neodmítal. Všude jej obklopovaly davy jásajících lidí a na jeho počest se pořádaly nekonečné hostiny . Oslavy trvaly sedm neděl a byly zakončeny obrovskou slavností v samotném...
Království Araxie – XV. Nepříjemná novina
Netyka, exkomorník Prchal, slečna Kristýna a její bratranec Hrabivec zrovna zasedali k večeři. Seděli ve stejné jídelně jako před rokem, kdy na sídlo Hrabivců přijeli. Dokonce i večeře byla stejně bohatá, jako tenkrát. Jak se Netyka brzo dozvěděl, slečna Kristýna chtěla tento večer oslavovat. „Dneska mi řekl hrabě z Vrchního Března, že konečná porážka králových vojsk je na dosah. Král zaplatí, za svou zradu a za všechny lži.“ „Hurá!“ zvolali všichni sborem a dali se do jídla. Když pak odpočívali s plnými žaludky a s mírnou hladinou alkoholu v krvi, přišel sluha s naléhavou novinou. „Promiňte, že ruším, je tu posel od hraběte z Vrchního Března. Říká, že je to naléhavé.“ Slečna Kristýna dala znamení, ať vejde. Posel předstoupil a...
Setkání v minulosti
Co má znamenat ten povyk? Co se to děje? V hlavě se mi ozývá vzdálený křik, a tak ospale otevřu oči. Rozhlížím se po pokoji a…Vůbec nejsem u sebe doma. Pomalu se posadím a pozoruji dřevené stěny, v rohu pokoje slámu a na stěně jedno obyčejné zátiší s jablkem, navíc nedokončené. Kde to proboha jsem? Vstanu a rozhlížím se po svém oblečení, na kusu dřeva, který má pravděpodobně sloužit jako židle, najdu otrhané oblečení. Jediné, co leží na ošuntělém stole, stejně jako doma, je má hůlka. Nechápavě se obléknu, zastrčím si do vnitřní kapsy šatů svou hůlku a vyjdu ven pátrat po původci toho rozruchu. Procházím temnými uličkami mezi obyčejnými středověkými domky, až dojdu na „náměstí“. Všude okolo byly zapadlé a polorozpadlé domky. Na onom náměstí se...
Hrozba z vesmíru – 10. Déšť
Zato ráno je přivítalo vskutku netradičním probuzením. Vzbudili je velké hlasité rány ozývající se téměř nepřetržitě ze všech stran. Současně je také probudil velký chlad, neboť se ochladilo nejméně o dvacet stupňů. Mike se donutil vylézt zpod travnaté teploučké deky a vystrčit hlavu ven, aby zjistil, co se to venku děje. To neměl dělat. Bylo mu, jako by vlezl pod proud vody. Jakmile totiž vzhlédl ven přímo doprostřed obličeje mu skápla taková kapka vody, že byl okamžitě mokrý na kost. Tak vida. Déšť tu mají. Ale vůbec ne příjemný. Opravdu velmi chladná voda, průměr kapek mohl být tak pět, šest centimetrů. A naneštěstí, jak se Mike lekl, co že se to děje, otevřel pusu a část vody chtě nechtě ochutnal. Brrr, připadal si jako při koupeli v Mrtvém moři, tak byla...
Hrozba z vesmíru – 9. Šavlozubý útočník
Po jídle se uložili k spánku. Před usnutím ještě Pete vykládal Mikovi hrůzostrašné příběhy, prý aby se mu lépe usínalo a měl krásné sny. Právě když se konečně odebírali do říše snů, ozval se blízko hrozný řev doprovázený tichým kňučením odněkud z bližší vzdálenosti a najednou oba strnuli. Něco jim skočilo do příbytku a choulilo se to k nim. Náhle spatřili ty zářivé oči. Kde jen je viděli? Aha, už ví. Jsou to modrá očička jejich celodenního průvodce. Lekl se řvoucího vetřelce tak, že dokázal překonat svůj strach z ohně a přišel k těm dvěma, které už přeci znal a nyní u nich hledal pomoc a bezpečí. Když zvíře zařvalo znovu, tento tvoreček skočil Mikovi do náručí, celý se třásl a nemínil se za žádnou cenu odtam vzdálit. Teď teprve Mike ucítil hebkost jeho kožíšku....
Vzpomínka na mě XI.
Když jsme se tam konečně dostali, seděli David a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Požádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Když jediné, co můžete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, že si můžete dovolit dívat se na všechno a poslouchat taky všechno.Zlobilo mě, že Amanda měla ruku položenou kolem Davidových ramen. Dřív by ji to nikdy nenapadlo, pomyslela jsem si. A teď, když jsem zemřela, tak ho miluje. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že se o něho stará. Vypadal pěkně zničeně. Měl stažené okénko a tak jsem se postavila na jeho stranu a poslouchala, co si povídají. „Já nevím“ řekl David. „Možná bych měl zůstat doma. Nikdo mě...
A osmého dne se bůh spletl…
Druhá část povídky právě začíná. „Hehehe, támhletěmi dveřmi, ten mě fakt dorazil,“ řehtal se Bruno a plácal se do kolen. Potom vrazil Petrovi herdu do zad. „Dobře, kámo, myslím, že tě vybrali dobře!“ Petr jen nechápavě zavrtěl hlavou. Připadal si jako ve snu. Či spíš v noční můře. Elfka a víla se mezitím vrátily z průzkumné cesty do nitra hory. „Cesta kupředu je volná,“ oznámila Keely a zatřepala křídly. Vypadala nadšeně. „Ach, zvládli jsme první úkol a postupujeme dál,“ jásala a létala kolem dokola v kroužcích. Bruno ji jen zpražil pohledem. „Nechval dne před večerem. Řekl bych, že to nejhorší nás ještě čeká,“ pronesl pragmaticky. „Myslíte, že se teď už můžu vrátit?“ přerušil je svou otázkou Petr. Trojice se k němu otočila. „Víš,“ začala opatrně Keely, „myslím,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
