Hrozba z vesmíru – 10. Déšť

Zato ráno je přivítalo vskutku netradičním probuzením. Vzbudili je velké hlasité rány ozývající se téměř nepřetržitě ze všech stran. Současně je také probudil velký chlad, neboť se ochladilo nejméně o dvacet stupňů. Mike se donutil vylézt zpod travnaté teploučké deky a vystrčit hlavu ven, aby zjistil, co se to venku děje. To neměl dělat.

Bylo mu, jako by vlezl pod proud vody. Jakmile totiž vzhlédl ven přímo doprostřed obličeje mu skápla taková kapka vody, že byl okamžitě mokrý na kost. Tak vida. Déšť tu mají. Ale vůbec ne příjemný. Opravdu velmi chladná voda, průměr kapek mohl být tak pět, šest centimetrů. A naneštěstí, jak se Mike lekl, co že se to děje, otevřel pusu a část vody chtě nechtě ochutnal. Brrr, připadal si jako při koupeli v Mrtvém moři, tak byla dešťovka odporně přesolená. Brrr, no to byla hrůza!

„Tak to vypadá, kámo, že tu zůstaneme na dlouho uvěznění“ řekl Mike zatím nic nechápajícímu Petovi, který zatím doposud nevěděl, co se venku děje. V jeho tváři mohl Mike číst velký strach a obavy. Nenapínal ho tedy a pokračoval: „Leda že by ses chtěl vykoupat v mořské vodě“. Odhrnul vchod a nyní i Pete spatřil, o co jde. Zíral s úžasem na ta kvanta dopadající vody a vypadalo to, že asi opravdu hned tak přístřeší neopustí.

Avšak snad během pěti minut bylo po dešti. Jak se rychle a náhle spustil, tak také skončil. Přestože byl déšť tak krátký, zbyla po něm obrovská spoušť. Když se podívali ven, viděli jen bláto a kaluže a bláto a kaluže … Jak by také ne. Vždyť během těch pěti minut lijáku napršelo na zem tolik vody, kolik na Zemi po celodenním vytrvalém dešti.

Doufali jen, že voda z tůňky se bude dát pít. No nic, tak plán na dnešní den by byl. Nehnout se z přístřeší, aby se neutopili. No, tak hrozné to zase nebylo, ale nač se zbytečně řáchat v bahně? Akorát pro vodu budou muset zajít, s tou až do druhého dne nevydrží. Ještě, že jídla mají dost. Rohlíky jim zbyly a ovoce prozíravě vždycky pečou dopředu, aby jim vystydlo a bylo chutnější.
Měli dost času vymyslet, jak se lépe připravit na další déšť. Tak tedy, do přístřeší jim sice nezateklo, ale pro jistotu by měli vyztužit střechu ještě jednou vrstvou větví. Postaví si ještě malý přístřešek na ukládání zásob potravin a vody. Kdo ví, zda příští déšť nebude trvat déle? To by pak byli nahraní. Další problém bude, jak zabezpečit tůňku. Bez vody by určitě nepřežili. A pít tu přesolenou dešťovku, hrůza jen pomyslet. Mohli by zkusit kolem ní dát hráz z kamení, aby tam bokem dešťovka nezatékala a budou ji přikrývat větví. Alespoň prozatím.

Celý den strávili hraním si s Mazlíčkem a odpočinkem. Teprve až k večeru mohli jít ven, celý den pražilo slunce a vysoušelo zem, takže už nebylo tak mokro. Místy sice ještě bylo mazlavé bláto, ale už se dalo procházet vysušenými plochami. Vydali se tedy zkoušet stav vody.

Voda v tůňce byla trochu slaná, i když v nouzi by to šlo. Řekli si tedy, že zkusí vodu z potoka. Vzali nádoby, samozřejmě Mazlíčka, neboť ten již poznal, že jsou na něj hodní a neudělal bez nich ani krok, a vyrazili. Když přišli k potoku a ochutnali vodu, zjistili, že je to stejné jako v tůňce. Zbytečně by vodu nosili takový kus. Vraceli se tedy bez vody a když procházeli kolem jezírka, rozhodli se vyzkoušet i tuto vodu. Přeci jen, je to mnohem větší nádrž, mohla by být osolená méně. A taky že ano. Byla slaďoučká jako dřív. Nabrali si tedy vodu zde a vrátili se do tábora.

Pak vyrazili na jídlo. Co utrhli, to omyli v jezeře, aby to nebylo tak slané a už upalovali domů, neboť se začínalo stmívat. Potom vylovili jednu nádobu s masem a začali večeřet. Tentokrát se jim usínalo lépe, neboť skoro celý den odpočívali a jejich těla se konečně měla čas zrekreovat. Dokonce měli tak dobrou náladu, že se před spaním strašili vymyšlenými historkami, co všechno by se jim tu mohlo stát.

Druhý den ráno nebyl na obloze ani mráček, deště se tedy nemuseli obávat a mohli dnešní den zrealizovat to, na čem se dohodli během deště. Ihned po snídani se pustili do stavby skladu na potraviny. Měli už zručnost ze stavby přístřeší, proto jim práce šla od ruky a za chvíli bylo postaveno. Ještě zpevnili střechu na svém příbytku a šli sbírat kameny. To jim zabralo času mnohem více, neboť malých kamínků bylo všude plno, avšak velké tak snadno najít nemohli. Nakonec se však zadařilo a tůňka dostala svoji ohrádku. Pak už jen spletli z větví a „provázků“ poklop a přikryli ji. To by snad mohlo stačit. Po vydatném obědě se vydali pro zásoby a až do večera snášeli ovoce, rohlíky a topinambury, opékali, vařili…

Jen Mazlíčkovi se náplň dnešního dne moc nelíbila. Jak by také mohla, když tam byla jen samá práce. A co on? Na něho nikdo nemyslí? Ale večer si to vynahradil. Šli spát opravdu velice pozdě. To Mazlíček se nemohl nebažit takového přívalu pozornosti po tom „chudém“ dni a tak si ji vychutnával. Nakonec se však i on unavil, zaujal své místečko a všichni tři spokojeně usnuli.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla Bilkis Blight