Rubrika
Jedno odpoledne, kdy Mike došel domů utahaný z práce, se svalil do křesla a relaxoval při poslechu hudby. Byl sám doma, proto mohl mít kazeťák puštěný naplno. Kdyby ho někdo pozoroval, určitě by si pomyslel, že je cvok. A pořádný.
Celý následující týden trávili každý u sebe doma, líčili své zážitky, sbližovali se navzájem s rodinami po tak dlouhém odloučení a uvykali si opět na Zemi. Museli se informovat, co se v jejich nepřítomnosti dělo, aby se opět mohli začlenit do společnosti. Přece jen, pět let je dlouhá doba.
Vše ale vyřešil někdo jiný. Náhle se k nim totiž rozběhl pes a vesele štěkal. Trvalo snad jen okamžik, než ho poznali. Byla to Daisy, pes Mikovy sestry Lucy. Zase tak moc nezestárla. Než byli uneseni, bylo Daisy něco málo přes rok a nyní byla ještě pořád dostatečně čilá, i když bylo znát, že je to „dáma v letech“.
Tak dlouho se těšili na tuto chvíli, kdy stanou opět na své milované rodné planetě. Kolikrát si tuto situaci představovali, snili o ní a nyní tu konečně byli. Ale že by byli šťastní, to se rozhodně říci nedalo. Ano, byli po dlouhé době doma, však, s jakým poselstvím! Oba si nyní připadali jako v hrůzném snu a přáli si, aby raději zůstali navždy ve vesmíru, jen kdyby jejich planeta nebyla v ohrožení, než být doma s vyhlídkou smrti všeho kolem.
Jednoho dne Mazlíček začal z ničeho nic řádit jak pominutý. A nejen on. Ze všech koutů se ozýval křik zvěře. Mike s Petem se začali obávat, cože se to děje.
Bylo jedno krásný ráno padesát let po revoluci. Dav návštěvníků se tlačil na železnou mříž u vchodu do hrobky. Starej Hýkal, tak jako každý den, pustil dovnitř prvních dvacet lidí. Bylo mu už přes sedmdesát a práci průvodce dělal skoro celej život. Myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit.
Druhý den hned po ránu Mike zjistil skvělou věc, a to, že voda v jejich tůňce už chutná zase jako dřív. Žádná slanost. Dobrý začátek nového dne. Dopoledne se šli opět koupat do jezírka, dováděli s Mazlíčkem a bylo jim krásně.
Když se vzdaly poslední zbytky královské armády, začalo se slavit. Lidé provolávali na náměstích slávu vítězům a rodu Hrabivců a ještě více Prchalovi a úplně nejvíce Netykovi, který byl pro ně největší hrdina, jakého Araxie poznala. Mocný čaroděj na straně práva, ochránce nevinných. Ty tam byly časy, kdy lidé Netyku proklínali a měli z něho strach. Věřili, že to byla práce krále, který se snažil Netyku uvěznit. Teď to byl hrdina a všichni mu provolávali nehynoucí slávu. Na jeho počest se pojmenovávaly ulice, stavěly památníky, odhalovaly sochy. Města po celé zemi ho zvaly na oslavy a Netyka neodmítal. Všude jej obklopovaly davy jásajících lidí a na jeho počest se pořádaly nekonečné hostiny
Netyka, exkomorník Prchal, slečna Kristýna a její bratranec Hrabivec zrovna zasedali k večeři. Seděli ve stejné jídelně jako před rokem, kdy na sídlo Hrabivců přijeli. Dokonce i večeře byla stejně bohatá, jako tenkrát. Jak se Netyka brzo dozvěděl, slečna Kristýna chtěla tento večer oslavovat.
Zato ráno je přivítalo vskutku netradičním probuzením. Vzbudili je velké hlasité rány ozývající se téměř nepřetržitě ze všech stran. Současně je také probudil velký chlad, neboť se ochladilo nejméně o dvacet stupňů. Mike se donutil vylézt zpod travnaté teploučké deky a vystrčit hlavu ven, aby zjistil, co se to venku děje. To neměl dělat.