Ze zámku Feérie

Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa.

„Coita, Celebriän, larcavë!“ Zmateně jsem zamrkala, když se kolem mě rozezvučel hlas pronášející cosi v elfském jazyce.

Nyní stáli Mike s Petem přesně uprostřed místnosti a únosci je obklopovali ze všech stran. Náhle na ně jeden z nich čímsi zamířil a ještě než se stačili leknout, co to asi je, obklopilo je znovu silové pole. Pokud kdy mohli utéci, nyní již určitě ne. Tak tam jen stáli, nechávali se okukovat ze všech stran a poslouchali jejich tichý jakoby pískot, který byl nejspíše jejich řečí. Přestali již doufat, že by se s nimi mohli dorozumět. Jaké proto bylo jejich překvapení, když po chvíli jeden z nich řekl jejich mateřskou angličtinou, aby ho následovali. Zprvu je napadlo, že se jim to jen zdálo, ale když to zopakoval, došlo jim, že opravdu anglicky mluví. Tak přeci jenom mají naději dozvědět se, co s nimi zamýšlejí!

Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova.

Půvabná mladá žena seděla v houpacím křesle a šila dětské šatičky. Její kulaté bříško její činnost zdůvodňovalo.

Když mi ten večer Eltariel ukázala, kde budu bydlet, netoužila jsem po ničem jiném, než být chvíli sama. Nějak toho na mě bylo moc. No uznejte, mě, člověka, který na sobě neměl sukni od doby, kdy se naučil dupat nožkou, schovávat se pod křeslem a křičet „Ne, já neci, neci!“, nutí nosit dokonce šaty a ještě po něm chtějí, aby jezdil na koni.
Jo a jen tak mimochodem má ještě zachránit svět.

Nyní tedy Mike procitl. Ale to už se na vedlejší posteli začal probouzet i Pete, a Mika opět napadlo, že za to vše může on a jeho bláznivé nápady. Chvilku s pobavením pozoroval, jak se Pete probouzí, a s napětím čekal na jeho reakci, když procitne úplně a zjistí, kde je. Pak si ovšem uvědomil, že situace vůbec humorná není. Vždyť jsou někde, neví kde, neví proč, dokonce ani neví, kdo je unesl. Vybavoval si pouze tvář robota, ale nikoho jiného. Vědomí, že jejich únosci jsou nějací divní, nic neznamenalo, když ani nevěděl, proč mu to tak připadá.

Když se konečně probral, zjistil, že je v malej místnosti. Před ním stály tmavý dubový dveře a nemusel ani brát za kliku, aby uhodl, že jsou zamčený. Hlavu měl opuchlou a pod okem se mu rýsoval pěknej monokl. Rozhlížel se po tmavých zdech. Byly holé. Žádné okno. Potichu mručel a nadával a přemýšlel, kde to vlastně je. Státní věznice to nebyly. Vysvětlení dostal od nadělanýho pacholka, kterej se najednou vřítil dovnitř.

Chvěla se a bojovala o každý krok. Věděla, že ještě nesmí využít vnitřní sílu, musí ji šetřit. Bojující ji nechávali bez povšimnutí. Byla to přece jen poslední agónie dobíjené zvěře, tak proč se starat o jednu blechu navíc?

Pete a Mike, nerozlučná dvojice už od školních let. Vždy spolu seděli v lavici, opisovali od sebe úkoly, prožívali spolu první dětské lásky, poznávali pravý smysl slova přátelství. Nikdy se nenudili, vždy si nějakou zábavu našli, nemohli chybět u žádné lumpárny - a že jich rozhodně nebylo málo, jako by snad na ně měli patent. Však od nich čerpali inspirace snad všichni rebelové na škole. Byli mezi nimi velmi oblíbení.