Ohnivé jezero
Třetí část příběhu je tady. Druhá jeskyně byla mnohem menší, než přechozí. Muž, který šel jako první, se musel sehnout, aby mohl vejít. Strop byl tak nízko, že jediný hobit neměl problémy stát vzpřímený. „Nezdá se vám tu horko?“ pronesla slabým hláskem víla odpočívající v náručí elfské princezny. Všichni se rozhlédli, aby našli zdroj onoho podivného tepla. První jej spatřil hobit a opatrným krokem k němu došel. Zastavil se pár kroků od jezírka plného lávy. Naklonil se nad něj a spatřil pergamen ležící na hladině. Chtěl jej uchopit, ale žár byl moc velký a tak ucukl. Musel se víc naklonit, aby mohl text na pergamenu přečíst. Hobití rod byl vždy proslulý alchymistickými schopnostmi. V dobách dávno minulých stvořili ohnivé jezero. A nyní je načase, aby...
Tisíciletí čtyř – 3. část
Třetí část příběhu je tady. Když ztratíte nit vedoucí ke klubku vašeho života, musíte v půli přestřihnout cizí a ukrást jen pro sebe. Snad každého z naší skromné skupinky překvapil onen obrovský rozdíl mezi nazdobenou vstupní halou a naprosto „jeskyňovitým“ prostorem za dveřmi. Kdokoli by očekával honosné schody, které by nás vedly k dalšímu úkolu, teď mu pohasly veškeré naděje. Před námi byl prostý železný žebřík. Vedoucí jen pár žbrdlinek k dalšímu skalnímu výstupku. První, jak překvapivé, se na výstupek dostala, spíše vyletěla, mnou natolik oblíbená Temari. „Honem holoto bez křídel!“ „Někteří z nás nemají křídla, jiným chybí jiné věci.“ „Kdybys se tady nevykecával elfíku, mohl by jsi být dávno nahoře,“ kdy se to...
Zkouška posledního rodu – část třetí
Třetí část povídky je tady. Zbývající tři bojovníci odhodili poslední kámen a vklouzli do podlouhlého, ze stran osvětleného tunelu, který byl zakončený bránou s mřížemi, na nichž seděla připevněna destička s bledě modrým symbolem. Tento symbol patřil hobitovi. „Tak myslím vážení, že se vidíme naposledy. Nebyli jste až tak špatní, ale tady víle by mohl někdo ubrat kapku ega. Tož já valím, mějte se jak chcete.“ A hobit se otočila pomalu se odšoural k bráně, kde přiložil svůj kámen k znaku a ta se otevřela. Hobit oněmělý úžasem chvíli stál a zíral před sebe, dokud za ním nezaklapl zámek na bráně. Před ním se opíral žebřík vedoucí dolů do chodeb labyrintu, na něž hobit užasle zíral. Labyrint byl totiž tvořen zrcadly, která házela odlesky a třpytila se, což působilo...
Vzpomínka na mě XIII.
Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát. „Nehýbej se!“ „Petře?“ naznačila jsem němě. Přiložil si prst ke rtům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Bez problému ji přelezl a já se vydala za ním. „Petře!“ vykřikla jsem. Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval. Už jsem poznala Stíny i noční můry. Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala „Myslím, že mě...
Království Araxie – X. Konec
Bylo jedno krásný ráno padesát let po revoluci. Dav návštěvníků se tlačil na železnou mříž u vchodu do hrobky. Starej Hýkal, tak jako každý den, pustil dovnitř prvních dvacet lidí. Bylo mu už přes sedmdesát a práci průvodce dělal skoro celej život. Myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit. Zavřel za nimi dveře a jako obvykle se postavil doprostřed kruhu zvědavých návštěvníků a monotónně spustil nacvičenou řeč: „Je tomu již padesát let, co se udatný Netyka vydal na odpočinek. O jeho statečných skutcích vypráví tyto stěny. Když se otočíte, spatříte-“ „Statečných skutcích, říkáte? Pche…“ Hýkala to zaskočilo. Něco takového ještě nezažil. Podíval se, kdo se odvážil přerušit jeho výklad a uviděl postavu v černém plášti, s kapucí přes...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
