Zoufalý Dracula
Tisíce jisker velký plamen tvoří, jsou jak tvé oči, které se již nikdy nerozhoří. Tisíce slavíků zpívá tvým hlasem a svět se vždy točí, padám za tebou, do nebeských pásem. Tisíce listů pak šeptá tvé jméno a já je křičím také, Do ticha sám volám – má Adriano! Jediné poklidné noci však není a zpitý svým hořkým saké, prosím jen o jedno – o věčné snění. Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat
Síň plná obrazů
Příběh o snu a realitě, o touze a přáních. Vypovídá o tom, že pro lásku jsme schopni dát život a pro sen jsme ochotni zemřít. Velká síň se zbarvila do ruda, paprsky zapadajícího slunce si hrály na stěnách a vrhaly různě podivné stíny, které vypadaly jako hra duchů. Pak pomalu ubývaly a ztrácely se v nastávající tmě, která zahalila celý hrad. Nastala nedlouhá minuta ticha, kterou jistě každý v opuštěném hradu očekával. Jakmile uplynula, začaly se pozvolna ozývat odněkud tajemné hlasy. Šeptaly a pozvolna vytvářely dojem šumějícího vodopádu, kdo je však pozorně poslouchal, věděl by, že jsou zoufalé, stále a znovu budící se do tajemné noci. Lidské oko by je spatřit nemohlo, avšak já je viděla. Nejsou to jen hlasy, které straší okolí, jsou to lidé, kteří po hradě...
Zapovězený les
V dobách zapomenutých, kdy širé lesy pokrývaly jako koberce zvlněné planiny české kotliny, kdy příroda neomezeně panovala všemu živému, a skupinky lidí přežívaly v malých osadách, odehrály se mnohé příběhy, jež se v dnešní době mohou zdát neuvěřitelné. A přesto se staly a v oněch časech se jim lidé nikterak nedivili a přijímali je jako součást divotvorné matky přírody, v jejímž panství pokorně žili. V té době byla běžná všelijaká kouzla a kouzelné bytosti a mnohé staré báby byly v úctě, neboť uchovávaly zapomenuté vědomosti a tajemství. Bylo vinou času, že zmizela kouzla spolu s vírou v ně, jak staří umírali a mladí se smáli hloupým pověrám, jež nakonec přešly v legendy. Zda to byla víra, jež kouzla stvořila, nebo kouzla dala život víře, je nejisté, neboť...
Vzpomínka na mě VIII.
Moje úleva v tu chvíli byla nádherná. Bylo to tak úžasné, jak byl můj smutek strašný. Nepamatuju si, že bych vyskočila a natáhla po něm ruce, ale pamatuju si, jak sladce jsem se cítila v jeho objetí. Cítila jsem ho a věděla jsem, že on cítí mě. Myslím, že jsem se ho držela pořádně dlouho. Měla jsem strach, že se mi ztratí. „Petře“ opakovala jsem znovu a potřásla hlavou v úžasu. Zdál se mi velký, ale nemyslím si, že vypadal jako někdo, kdo je už pár let po smrti. Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala ze školy: štíhlý a šlachovitý, jeho blonďaté vlasy byly husté a spadaly mu do očí, zářivě modrých očí, jasnějších než oči mého bratra. A ten široký, věčně rozesmátý úsměv. „Nezapomněla jsi“ řekl potěšeně. „Ovšem, nezapomněla jsem. To...
Vzpomínka na mě VII.
Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu. Moje víra vydržela až do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech seděla na gauči a držela růženec. „Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu. Opět. Už jsem si začala pomalu zvykat. Plácla jsem sebou...
Jak na narkomana VI.
Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici? Zdálo se být bezpečné udělat pár kroků vpřed, tak jsem postoupila dále, potichoučku, jako bych měla na podrážce malé koťátko a zahvízdla jsem za sebou dveře. Přezouvala jsem se z koťátka na nemluvné myšky, bez kterých bych hada nenakrmila. Čekal na mě v hale a kolem hlavy mu poletovala moucha. „Kdes byla?“ zavrčel přímo. Zdálo se mi, že jako lokomotiva troubí, jak mu pára prýštila z uší, očí, nosu a...
Jiskra slunce – 7.kapitola – Hněv
Pomalu zamrkala a otevřela oči. Měla neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ale unikalo jí, co. Vtom se jí náhle vybavila celá hádka s Nilsou a návštěva Treny a došlo jí, co je špatně. Správně by právě teď měla být mrtvá. Tak proč je vlastně ještě pořád naživu? K jejím uším dolehla ostrá výměna názorů. „Ne, teď musí odpočívat!“ zvyšovala hlas...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
