Tmavomodrý květ
Historický kontext: Romantismus, Německo – poezie modrého květu. Květ je symbolem životního snu, všeho po čem toužíme a čeho chceme dosáhnout.Snad říká se: „Ten život je jen jmění, práce, nervy a krutost jakbysmet.“ Avšak tvrdím, tohle život není, ten můj je tmavomodrý květ. Říkejte si kdo chce co chce, já jsem však jak Salome, svůj květ si najdu přece lehce, ať už rychle nebo ne. Jen vyzývám vás, kamarádi, pozdvihněte oči své, neb kvítky se vám posmívají rovnou – přímo před nosem.
Red Rose – první část
Ahoj, jmenuji se Sydney. Je mi 17 a bydlím Applewoodu, malé vesničce nedaleko Londýna. Ve středověkém světě existuje jedna utajená skupina lidí, kteří si říkají Alchymisté. Míchají lektvary, uzdravují lidi a pomáhají všem v nouzi. On vlastně za zástěrkou vašeho středověkého světa existoval ten náš. A nejen v Applewoodu. Na celém světě je plno takových utajených městeček. Lidé nám ve skutečnosti nevěří, považují nás za podvodníky. Avšak nevěří ani na elfy, skřítky a, jak oni říkají, ježibaby. Ale všichni tito existují. Jediný, kdo se za Alchymistu jen vydává, je jeden podvodník jménem Jeffery Ingham. Je to černovlasý muž středního věku, který nosí na levém oku monokl. Jeffery je synem známého kováře, nejbohatšího muže v našem městečku, a před lidmi se prezentuje...
Prosím!
I když je plno dalších básní, co vyjadřují pocity, jsou i epické básně k mání, ale silnější jsou city. Je to skládanka ze slov, hádanka beze slov. Jsou v ní jen myšlenky, které proudí duší. Náš duch je velmi cenný, je-li čistý a náš smysl bezejmenný čeká všude místy. Počítáme dny, které rychle plynou, sníme krátké sny, které nás jen minou. Jsme slepí a hluší, naše mysl lpí, vše ji ruší. Snaha, moudrost, učení. Smutek nás kdy přepadne, pláč a ranní ruch, brek nás snáze napadne jak hejno rudých much. Nepustí se, nenechá nás, rozpustí se, vynechá vás? To ví jen naše mysl, je to jako sen, nic z toho nemá smysl, nechte mě jít ven…...
Řeka v Tobě teče
Z jemných tónů výšin pramene, po aurických oblázcích a plochy kamene pramení Tvá nekonečná láska a vděčnost, jíž je vždy pro všechny dost. Tichá, krásná, melodická, z hlubokého pramene tryská; řeka, co vždy v Tobě byla úžasně mě osvěžila. Dala mi sílu v cestě z hor pokračovat, hrubé skály snadno přeskakovat, červené květy prsty pohladit, skrze nádherné nížiny s řeknou jít. Zde se řeka líně točí, všichni do ní rádi vkročí, by celé tělo a duši pohladila, a úžasné zázraky zanechala. Tahle řeka se stala láskou mou, excelentně představená...
Slzy pro polštář
Slza teče po tváři, ve tmě tiše zazáří, usedne jak na oltáři, v jamce, na tvém polštáři. Ta láska, co kdysi byla, v hloubi srdce dodnes žila. Kapka krve však sdělila, že se láska navždy ztratila. Krvavá ruka, slabé světlo, Boží muka či snad peklo? Nevíš, kdy už bude konec a zavládne příměří, kdy osud rozezní zvonec a starý cit zvítězí. Mezitím však zloba, hněv, zhyzdí jindy krásnou tvář a pak další bolest, krev, rozpozná tvůj polštář. Kdy odložíš kapesník? To je asi ve hvězdách. Čteš si tupě rozcestník, pořád bloudíš na cestách. Sníš o bílých nevěstách, ale cítíš smutek. Mateřský cit, kde měl stát, odtamtud už utek. Slepě chodíš po světě, hledajíc naději. A očima dítěte nehledá se snadněji. Už nevěříš na anděly, že nějaký přiletí, ale stále naivněji chceš věřit i...
Na to se pije nejlépe
Bojím se svítání, té růžovosti mladých rtů a bělosti prsou. Mé spočívání v nečinnosti odhodlané důvěrnosti jak pohřbený v nevinnosti rozbité na tisíce kusů jen a jen mou rukou. Bojím se velkých gest co přináší velká slova o lásce, osudu a tobě. Stojíme na rozcestí čelíme volbě cest a je nejvyšší doba odpustit sám sobě. Tak připijme si konečně! Šampáněm nebo i čímkoli. A už nikdy, nikdy společně ať už budeme kdokoli.
Svět Jiných
Každý z nás měl jistě nějaký ten dětský sen. Někdo si přál být popelářem, jiný kosmonautem. Hráli jsme si na svoje vysněná povolání, na maminky a tatínky, na pejsky či na hrdiny. Ale časem se všechna tahle alternativní realita začala podlamovat a bořit, až z ní do dnešních dnů zbyly jen trosky ukryté hluboko v našem nitru. Je to smutné. Ale ještě smutnější je, že když si snažíte své sny podržet a nedovolíte jim, aby se zničily, mají vás za blázna. Strčí vás za mříže a vezmou vám veškerou vaši volnost. Nikdy nemůžete mít obojí a s volbou vám nikdo neporadí, ta je jen na vás. Realita nebo snění? Většina z nás si zvolí realitu, protože je všeobecně považována za ten pravý svět. Ale co když tomu tak není? Co když mají pravdu Ti Druzí?Malá Jessie seděla na parapetu a...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
